Tak dlouho jsem se bránil vyrazit na Stezku Českem, až jsem zjistil, že jsem neúmyslně a nevědomky prošel několik úseků. Takže to risknu. Nemám rád davy a tohle může být docela masovka. Tak uvidíme. V nejhoším zahlásím „pravá, Clyde“ a zmizím někde v kapradí…
Den první
Balím ráno, na cestu chci vyrazit rovnou z práce. Celý den mám pocit, že mi něco chybí. Že jsem něco zapomněl. Zavřít okna? Vypnout sporák? Nebo to jsou jen zástupné důvody k tomu, nestihnout vlak směr Děčín, vrátit se domů a trávit dovolenou výpravami na houby a s večerní skleničkou vína na zahradě?
Přes všechny tyto otázky se odpoledne ocitám na vlakovém nádraží Plzeň a s vidinou hodinového čekání na spoj popíjím pivo u stánku. Pak druhé… A pořád mám ten vtíravý pocit, že je něco špatně. Je to jasný. Dám si třetí a to se dostanu přesně do toho rozpoložení vyrazit opačným směrem. Domů, do Klatov, do lékárny… Do prdele, to je mi smutno. Na třetí pivo nedošlo a já se dávám všanc Českým drahám, národnímu dopravci, mávám Plzni a jedu směr Most, Děčín a Dolní Žleb.
Po nekonečných pěti hodinách cesty provázené různě intenzivním deštěm vystupuji na opuštěné zastávce. Podrážky se proprvé dotýkají bahnité stezky, kapky podvečerního deště padají za krk, v lese voní podhoubí a tlející listí. Na poslední chvíli si i sluneční paprsky nacházejí skuliny v mracích a veškeré pochybnosti jsou pryč.. Jsem tady správně, takhle to mělo být! V tichém a setmělém lese sbírám první kilometry…
Den druhý
Ráno mě probouzí ticho. Ne jen tak obyčejné ticho. Ticho takové, že přemýšlím o ztrátě sluchu. Drápu se ze stanu, hluboké údolí je plné mlhy tak, až přetéká přes okraje. Les je tichý, nehne se ani větvička. Ani ptáci nejsou slyšet. Balím a ranní rosou, kterou brzy vysuší ostré sluneční paprsky, se vydávám na Děčínský Sněžník. Krajina je taková.. norská. Úplně jako náhorní plošina nad Oslem.
I obdobný klid, jenž je však brzy vystřídán davy na Děčínském Sněžníku. Není se co divit. Rozhledna je krásná a výhledy, byť je mlžný opar, jsou úchvatné. Cesta do Rájce vede skrze hluboké údolí lemované skalisky. Užívám si ten klid, tu mohutnost skal a voňavý vzduch. Tedy, ne každému voní zem, bláto a navlhlá kůra stromů, ale já tohle můžu.
Kolem Petrovic se krajina rychle změnila. Kromě toho, že jsem poobědval nejlepší kachnu se zelím na světě a utíká tak velmi pomalu a těžkopádně, je také otevřenější a více zemědělská. Připomíná mi to cestu u nás doma. Z Pancíře do Klatov. Jen ty lesy jsou tady jiné. Až nezvykle hodně modřínů, mých oblíbených stromů. Takže fajn.
Chystám se bydlet. V noci bude asi dost pršet a já objevil utajený a zcela zánovní přístřešek… Prostě mi tam nahoře asi někdo přeje.
Den třetí
V noci bouří, blesky prořezávají oblohu. Buší do lesa nad mým přístřeším a hromy burácí jak splašené dělostřelectvo. Přidává se déšť a prudký vítr jej zahání pod střechu. Sice nemám mokrý stan, zato však vše ostatní. Po probděné noci usínám k ránu a vstávám až v devět, kdy déšť ustane. Snídám obligátní kaši a kávu a vyrážím na cestu skrze horské louky, které teď jsou plné kaluží. V údolích se válí mlha a bouřkové mraky na obzoru slibují další spršku. Vlastně bych ji i ocenil. Trochu očisty by neškodilo. Rozkvetlé horské louky střídají hektary fialové vrbovky úzkolisté.
Před Komáří vížkou, což je jedna z nejkrásnějších vyhlídek v Krušných horách, to konečně přichází. Ve vteřině leje jak když v nebi otevřou stavidla. A stejně tak rychle se udělá krásně. Cesta z vyhlídky je jedním slovem balada pro duši… Takže třemi. Ono ani tisíc slov by nepopsalo tu nádheru. Cesta jak travnatý koberec, vůkol obnovující se les břízek, buků, smrků a jeřábů, jejichž barvící se jeřabiny neúprosně signalizují překlopení prázdnin do druhé poloviny.
Před Cínovcem se ocitám na skotských vřesovištích a nebe slibuje další deštivou epizodku. Ta přichází dost nezvaně a nečekaně během pauzy na oběd.
Za Cínovcem znovu hrozí déšť. Obloha je ocelově modrá, zvedá se vítr a v dálce opět duní hrom. Na nádraží Mikulov, což mi připomíná, že mám děsnou chuť na víno, přicházím už za deště. Před tím se tam schovává i dvojice z Klubu českých turistů. Opravují značení. Jsou to vlastně lodivodi poutníků. Dbají na to, abychom našli směr a cíl.
Zaskočí mě otázkou kam že jdu… Já vlastně ani nevím. Znám jen trasu a název cíle pro každý den. Což samozřejmě nikdy nevyjde, neb chodím rychle a až do večera. Fakticky dnes už mám téměř splněný zítřek. Zkrátka, kam dojdu, tam budu. Před prvním cílem míjím větrníky a usmívám se vzpomínkou na nezlomného rytíře Dona Quijote de la Mancha, jehož příběhy jsem si na tuto cestu uložil jako ebook. Odkud se asi vyřítí Rocinanta a Panza? Třeba je ještě potkám, neb je brzy, nohy nebolí a já mám chuť si užít podvečer na stezce. Když docházím k přehradě Fláje padá soumrak. Z vodní hladiny se ozývá křik husic přehlušovaný kručením mého žaludku.
Den čtvrtý
Ráno jako malované a já vstávám dosytosti odpočatý. Dneska mi to chutnalo. Cesta kolem přehrady Fláje je až nečekaně krásná. Cestička se vine mezi zakrslými borovicemi a travou. Hezky ten den začíná. Zanedlouho se už otevírají výhledy na vodní plochu. Od hráze cesta asfaltová, naštěstí též krátká a záhy odbočující na stezku při plavebním kanálu. Kanál se klikatí kolem skal, zbudovaný v prudkém svahu. Některé úseky jsou napájené potůčky a bystřinami, které poskytují osvěžující vodu. Před Jiřetínem potkávám poutníka. Prvního, se kterým se dávám do řeči. Vyrazil na měsíc s úmyslem projít celou severní větev @stezka_ceskem. Vyměníme si pár poznatků a pokračujeme každý svou cestou.
Za Jiřetínem začíná nekonečný, šesti kilometrový stoupák a slunce zrovna začalo vydatně péct… Ale ty výhledy. Nabarvit domečky na červeno, tak jsem vážně zase v Norsku. Začínám přehodnocovat své plány na příští letní dovolenou… Česká krajina je tak rozmanitá a na stezce rozhodně potkávám méně Čechů, vlastně lidí obecně, než na Azorech. A to jdu stezku Českem opačným směrem, tak bych měl mít větší šanci na setkání. Ne, že bych litoval. Mám svou samotu rád.
V Mníšku na mě padají deprese. Ten bezútěšný stav českého pohraničí. Třicet pět let od revoluce a tady ti stejní trpaslíci, skleněné koule, nekolkovaná cigára. Obsluha benzínky na můj dotaz, zda je tady obchod, jen krčí rameny a posílá mě přes cestu k Vietnamcům. Chlápek vypadá, že si taky uvědomuje tu marnost. Do Nové Vsi v Horách je to fajn cesta. A navíc. V batohu mi cinká to nejlepší víno, jaké bylo na benzínce k mání. Pak to začne. Nová Ves v Horách by se měla přejmenovat na Zatraceně Dlouhou Ves do kopce. Ale… Jak celou dobu vzpomínám na Norsko, tak ejhle. Před jedním domem vlaje norská vlajka.
Stoupák pokračuje i za. Vím tam o přístřešku, ale je tak vytuněný, že bude určitě plno… Taky, že jo.
Další záchytný bod je Kateřinský potok. Už si vážně přestávám vonět. Zato komárům se to asi líbí. Potok je spíše stoka, tak sbírám poslední síly, za tři dny mám už 110 km, a stoupám dál. U Lesné parkuji. Večeřím červené a Pringlesky. Trochu se stydím, ale chybí mi sůl jako sůl.
Den pátý
Ráno balím s námořnickou rozvahou. Vařit nemusím, mám to kousek k hotelu na civilizovanou, nikoliv však dietní snídani. Klobása s křenem.
Dnešní cesta by se dala nazvat cestou lesní. Dlouhé úseky ve stínu smrků, modřínů, jeřábů, borovice blatky a všude ticho a klid a krásné lesní rybníky. Ve Svahové objevuji samoobslužný bar. Postupně se zde sejde pár stezkařů i čundráků. Trochu pokecáme, dám jedno a musím. Dobře se tady sedí, ale cesta je ještě dlouhá. Hned za vsí se se mnou dává do řeči parta lesních dělníků.. Dnes je nějaký ukecaný den. Začalo to hned ráno u snídaně, když mi servírka zmotala objednávku a pak se ze široka omlouvala. Zase jsem ale se dozvěděl, jak děsný je její muž a jak je na všechno sama a že si raději měla vzít Pištu Hufnágla. Ještě chvíli a přijde řeč na tchýni, drahotu a kdo ví co ještě.
Záchrana přijela v podobě závozu piva a já můžu vyrazit lesní cestou. Dnes tedy žádné pěšiny a nemusím tak dávat pozor na kořeny a můžu se kochat. Nějak jsem měl zafixované, že Krušné hory jsou samý mrtvý les a krajina zničená čmoudíky z tepláren, elektráren a chemiček v podhůří. Stopy těch škod tady vidět jsou, ale kdo to neví, nic nepozná. Les je tak živý, pestrý a svěží. Když to srovnám se Šumavou sežranou broukem🤦.
Jak tak přemýšlím o síle přírody, div nenabourám do cedule Hora Sv. Šebestiána. Dávám na rady poutníků a volím restauraci Nomi. A zase. Dva stezkaři z Plzně a hned se dáváme do řeči. Pak holky ze Zlína a tu dorazí postarší pár, který jsem potkal v samoobslužném baru. Probereme plány na zbytek dne a mažu na dnešní nocoviště.
Místo u rybníka je nádherné. Klid, nikde ani noha. Takže komplet oblečení dolů, dvakrát přeplavat rybník, pak všechno vyprat, pověsit, ještě dvakrát přes rybník a vymýšlet spaní někde dál, kdyby někdo dorazil.
A jak řekl, tak se stalo. Přišla společnost. Se smíchem jsem dostal zákaz chodit na hráz, neb nemá plavky a když jsem chválil vodu, tak jde taky lechtat vlnky.
Za mě OK. Mám připravenou večeři, budu psát IG deníček a navíc… Nechci se dělit o víno, jsem totiž lakota lakotná.
Den šestý
Začínám rozumět té mánii kolem Stezky. Lidi se potkávají, poznávají, něco sdílí. Ale mým cílem není splnit nějakou trasu a prsit se tím, že jsem to dal. Chci se jen projít a je mi jedno, jestli to bude po Stezce nebo po neznačené lesní pěšině. Takhle si ráno uvažuji, až převrhnu vařič… Kopyto. Tak znovu a lépe. Mám poslední zbytky vody na kafe a rezervu akorát tak do Kovářské.
Nasazuji pekelné tempo. Cesta vede po asfaltce, což mě nebaví a chci to mít brzy za sebou, a běžecké Altry jsou na takový povrch jako dělané. Míjím turisty a když na jednu skupinu zavolám „stopa!“ tak holky málem spadnou do pangejtu.
Deník píšu průběžně celý den, když pauzíruji a teď jsem v situaci, kdy bych měl předchozí věty smazat, neb vše přehlušila návštěva lesního baru Šlápota. Původně jsem chtěl jen omrknout vápenku a jít, ale jak to tak bývá, člověk míní a bůhví kdo mění. Chlapík na čtyřkolce hlaholí, že jsem se tedy rozšoupl, když jsem si dal jen malou vodu. No dobře, dám si jedno od cesty. Dáváme se do řeči o všem možném i nemožném. Zastavuje se zde revírník a řeč pokračuje. Přichází další turista, řeč se točí a plyne. Pan Jaromír, kterému by se mělo říkat guru Krušnohorské moudrosti, příležitostný oddávající a lesní barista, vypráví a všechny to baví. Vzniklo tady zajímavé setkání naprosto cizích lidí. Přichází další. Odhodlaná stezkařka a vládkyně hromů a bouří, Tereza. Dělí se o zážitky a její nadšení je nakažlivé. A pan Jaromír? Ten stále vypráví, nešetří komplimenty a nakonec nám dopřeje zvláštní výsady, ale o tom se prý nesmí mluvit, tak o tom nemluvím. S Terezou ještě chvilku povídáme, hlavně o cestování a samozřejmě o bouřkách. Má v nich jistou zálibu. Bohužel, jde opačným směrem a chvátá na penzion. Prý těch blesků bylo už dost.
Je až zvláštní, jak takové náhodné setkání dokáže ovlivnit celý den. Co bylo dál vlastně už není tak zajímavé. Cesta lesem, první potok, koupačka, večeře a nocleh se smrkovými šiškami nad hlavou a zurčícím potokem nedaleko. Možná ty stezky vezmu na milost…
Den sedmý
Ráno mě vítá typickým horským počasím. Mlha, zataženo, drobně mrholí a hned takový zápřah. Vystoupat po sjezdovce na Klínovec. Těšil jsem se alespoň na teplou polévku, ale nebylo kde. Později zjišťuji, že jedno bistro jsem přehlédl, ale to už sestupuji do Božího Daru. Těžké mraky se nehezky stahují. Tři, dva, jedna.. Sotva dojdu do města, otevřou se nebeská stavidla. Potoky vody padají z nebes, ale to já už jsem schovaný pod střechou jednoho z obchodů. To bylo o fous. V jedenáct otevírají restauraci a já jdu na tu horkou česnečku a studené pivo. A taky dobít powerbanku. Myslel jsem si, že to dám jen se solárem, ale dnes to moc nevypadá.
Prudký déšť sice roznáčel cesty, ale zase vyrobil krásnou mlhavou, a taky voňavou, atmosféru hor. Jde se mi skvěle. Potkávám pár nebožáků, které ten lijavec zastihl na cestě.
Stejně je zvláštní, kolik lidí zvedl z gauče ten nápad se Stezkou. Rozhodně většina z nich nejsou žádní velcí turisté, když koukám na jejich výbavu. Většinou to je co dům a nákupák dal. O to větší mají můj respekt. Asi jsem trochu princezna, ale já bych v tom a s tím neušel ani 10 km.
Počasí se umoudřilo a já si užívám cestu kolem Blatenského příkopu. To jsou vážně levády. Umělý příkop se vine lesem a nemůžu si odpustit vzpomínku na Azory. Tedy do chvíle, než opustím les a krajina je opět horská.
Blížeje se k bistru Maringotka vidím dvě turistiky. Zdálky vypadají jako kočky a zblízka?.. Nevím, minul jsem odbočku a tím i je.
Když nebyla šance tokat, tak se alespoň chvilku zdržím v Horní Blatné. Město neveliké, ale malebné. I zde potkávám dost stezkařů, ale trochu pospíchám. Asfaltka horší, lesní cesta lepší. Docela mi to šlape a tak to kousek natáhnu. Přístřešek na stezce byl obsazený, ale ten kousek vedle.. Naprostý luxus. A zase přálo štěstí. Sundám batoh a začne pršet. Je pozdě a nikdo už asi nepřijde, takže mám pro sebe 20 metrů čtverečních s terasou a s výhledem na pasoucí se kravky. Báječný konec dne, báječný den.
Den osmý
Při snídani oceňuji tu boží náhodu postavit mi do cesty takový krásný přístřešek. Diamanty kapek vody na trávě jsou sice krásné, ale komplet mokrý stan už zas tak ne. Umělecký dojem trochu kazí fakt, že stezka se ihned stáčí na louku vysoké trávy a já jsem mokrý až do pasu.
Pod Ostružníkem potkávám běžkyni a nyní začínající chodkyni z Děčína. Jméno nevím, mluvila děsně rychle a já vůbec nestíhal pobírat to množství informací, jimiž jsem byl zasypán. Stíhám jen to, že spala někde v zahradním domku, chystá se na Mallorcu a že mi doporučuje nocovat na vyhlídce Velký kámen. Ale musím počítat s tím, že to bude celý den do kopce. No, je to trochu nad můj plán, ale snad to nebude tak hrozné.
Je! A ještě horší! Z Bublavy nedělám nic jiného, než hlídám horizont za kterým se objevuje další a další. A tak to jde pořád dokola. Začalo to Olověným vrchem, pak výstup na Hradiště, ze kterého je krásný výhled na Kraslice a potkávám tady krajánka ze Šumavy a navíc pracovního kolegu. Svět je prostě malý. Pokecáme o práci, trochu o cestování a já tak sbírám minuty, které mi večer budou chybět. Nicméně pokec je to fajn.
Kraslice jsou hezké město, ale nesoucí stále patrný punc pohraničí. Nákup studené večeře, prohodit pár slov se stezkaři a vzhůru do kopců.
Hřebenovka na Vysoký kámen je okouzlující. Byť kilometry a nastoupané metry jsou znát, tak si to užívám. A Vysoký kámen? Nádherné místo skalních suků a rozkvetlého vřesu. Přišel jsem akorát před západem slunce a o to víc je to tady působivé. Nocovat zde ale nechci. Je to přírodní park a na poslední chvíli si koledovat o malér nebudu.
Den devátý
Večerní nocování se trochu zkomplikovalo. K mému vyhlédnutému nocovišti přijel kamion se dřívím a že tam řidič musí taky přespat. No, úplně se mi nechce spát vedle kamioňáka. Takže dojím večeři a jdu dál.
Kousek. Kilometr, možná dva, ale už to jde ztěžka. Stavím stan a organizuji věci přesně tak, jak jsem si to za celý tenhle výlet vyzkoušel. Mám novou výbavu a tohle byl takový test.
Ráno vstávám na budík. Ne, že bych úplně musel, ale sichr je sichr. Balím a velmi plážovým tempem se přesouvám na nádraží do Lub. Stejně pořád zrychluji. Já prostě neumím chodit pomalu. Cestou si rovnám myšlenky. Hlavně ty praktické. Musím pořídit novou powerbanku, doladit úchyt na foťák, vymyslet vložku do spacáku.. Prostě samé důležité věci spojené s cestováním. Na rovnání zážitků bude čas zítra. Až trochu uzrají.
Domů se trmácím přes samé výluky na trati. Zaplatil jsem si rychlík EuroCity a jedu dobytčákem s neskutečně nasraným řidičem. Pardon, dámy mě omluví, ale to nešlo popsat jinak.
V Plzni už je to pohoda. Tramvají na základnu, vyzvednout auto a domů. Vybalit, vyprat.. Takové ty nudné věci.
Pak dlouhou sprchu a studené pivo na zahradě. Jo, to je fajn, ale stejně mi je nejlíp mezi veverkami, klíšťaty, vřesem a lesem.
Den desátý – jsem doma – část první
Probírám fotky a vzpomínám. Takový ten sentimentální pocit, že by se mělo rekapitulovat. IG deníček úplně nebyl záměr. Sám jsem si říkal, že vypustím nadšení z prvního dne a tím to končí. Pak mě to začalo bavit. Stejně jako Stezka.
Rozhodně jsem si nešel něco řešit, jak je dnes moderní, ani hledat nějaké osvícení, což je taky děsně „IN“. Vlastně jsem ani nepotřeboval dovolenou – mám kliku, že mě moje práce baví.
Rozhodně mi stezka nepřinesla, jak jsem někde na netu četl „sebevědomí a životní nadhled“. Možná to tak mám jenom já, ale nachozeno mám dost a nikdy jsem si nic nevyřešil. A že jsem někdy řešil desítky kilometrů. Už to nedělám. Bere to sílu a radost ze dne.
Vlastně jsem si ani nic nedokázal. Vím, že umím věci řešit, že umím plánovat, že se umím „kousnout“ a jít za každé situace. Že víc nachodím v podvečer než ráno. Že trocha toho nepohodlí je úplně v pořádku. Stejně jako otlačená ramena, zapařené nohy a další partie. Ano, i zapařená zádel k turistice patří. Záměrně říkám „turistika“, protože Stezka Českem rozhodně není žádný trek. Pod tím pojmem si představuji něco jiného. Třeba Te Araroa. To je trek. Stezka je prochajda a tak to má být. Svojí nenáročností přiměla tisíce lidí vyrazit do přírody a i po 4 letech existence táhne nové a nové chodce.
Co jsem si dokázal, resp. tělo mi dokázalo, že zmožené koleno z loňska vydrželo rychlejší tempo a dalo 250 km za týden. Takže dobrý. Víc jsem vlastně ani nepotřeboval zjistit a můžu v klidu začít řešit letenky na zimní pokračování GR131.
Taky novou výbavu jsem si víc otestoval. A teď budu trochu dělat reklamu 🤦.
– skvělý ultralehký batoh Hyberg Attila X od http://www.gramino.cz
– běžecké boty Altra Lone peak 8 od www.outdoormarket.cz
– lehké vaření a luxusní karimatku Rab Ultrasphere 4.5 od www.nalehko.com
Všechno to do sebe pasuje a já ušetřil spoustu zbytečné zátěže.
A proč text rozděluji na část první a následně druhou? Protože teď je to víceméně o mně. Navíc na insta se vejde jen krátký text a já nechci zbytečně zkracovat myšlenky, kterých mám plnou hlavu. Část druhá bude o místech a lidech na Stezce a tam se písmeny nedá šetřit, byť jsem šel jen malou část.
Jsem doma – část druhá a asi ne poslední
Krásných míst a krásných okamžiků byla spousta. A nutně to nebylo s nějakým „WAU“ efektem. První došlápnutí na promáčenou cestu, údolí plné mlhy, březový háj, rosa na trávě, voňavé dříví vyrovnané při cestě, včely na rozkvetlé louce. Malé a přesto velké věci. Kolikrát během pracovního týdne tohle člověk zažije…
Kolikrát řešíme otázky: „kde budu spát?“, „kde a jak se umyji?“, „kam se ukryji před deštěm?“.
Řešíme nesmysle a hlavně… Prachy! Běžíme ten krysí závod a 15. v měsíci si libujeme, jak se nám to zase povedlo.
No, to byla trochu filozofická vložka a zpět. I když… Tohle byla jediná věc, jediná myšlenka, kterou jsem se na cestě (a posledních cestách) zaobíral.
Nejde říct, jaké místo na Stezce bylo nejkrásnější. Každé má své kouzlo. Ale jako víceméně samotář musím vyzdvihnout místa, kde jsem měl možnost poznat lidi. A takových míst bylo pomálu. Rozhodně první pozici zaujímá lesní bar Šlápota @slapotabar.
Vzpomínku si budu dlouho uchovávat. Pan Jaromír je přízrak. Stejně tak se objevil a stejně tak zmizel. Dobrá duše, která se stará o naprosto nesmyslnou a de facto prodělečnou věc. Bar byl několikrát vykraden, ať už se jednalo o zásoby a nebo peníze. Přesto to nevzdává, neb prý zde potkává zajímavé lidi. I já je zde potkal a dost možná už nikdy neuvidím. I když… do Kovářské cesta vede, u lesníka H. není další setkání úplně vyloučené a stejně tak u bezejmenného pána z Pardubic. Koho už nikdy nepotkám, je milovnice blesků, Tereza. A že se pan Jaromír snažil.. Asi si chtěl konečně zkusit tu roli oddávajícího 😅.
Tohle střetnutí pěti úplně odlišných lidí ve mně zanechalo silný dojem a už chápu, proč je někdy dobré dělat věci nesmyslné. Děkuji, Jaromíre. Dostal jsem od tebe životní lekci, byť to rozhodně nebyl tvůj záměr.
Jsem doma – část třetí a poslední
Rozhodně nesmím opomenout i další figurku, kterou jsem potkal v lesním baru Šlápota @slapotabar: trochu pošuka s hromovou holí. No, tak to byl taky případ pro Chocholouška. A vlastně ne. Potrhlo, které má svůj svět a je v něm vlastně spokojený. Možná víc, než já v tom svém.
Také „divnou holku bez plavek“, kterou jsem potkal u Starého rybníku nedaleko Hory Sv. Šebestiána. Taky zvláštní úkaz. Takový drobek, co za den dal 40 kilometrů a ještě si stěžovala, že by šla dál.
Ukecaného chataře, který jde na svojí chalupu pěšky… 200 kilometrů.
Taky bych neměl opomenout dvojici „pantátů“ rozhazujících peníze před mladou servírkou. Tyhle kluky jsem měl docela rád. Bylo to takové mile úsměvné. Měli svůj plán. Kousek stezky, hospoda, pivo a klovnout nějakou „roštěnku“. Myslím, že kromě posledního byl plán splněn na 100%. Rozhodně nesmím opomenout běžkyni z Děčína. Zvláštní kombinace nadšení, lítosti a vůle. Důkaz toho, že když to nejde, tak to ještě dvakrát jde… Ale tu almaru co měla na zádech bych nosit nechtěl.
Také dvojici holek kolem šedesátky, co jsem potkal u Billy v Kraslicích. To byla jiskra, to bylo nadšení a odhodlání. A matky s dcerami, či dokonce tři generace žen společně na jedné cestě…Tohle jsem nikde nezažil. Tohle je asi možné jen u nás. Díky Stezce Českem jsme nejen národ houbařů, ale i národ turistů. Ale tahle tradice, tenhle sport tady byl vždy. Jen lidem kolem Stezky se povedlo vytvořit vlastní mikrokosmos a vlastní komunitu lidí spojených něčím tak „obyčejným“ jako je turistika.
Samozřejmě, mám ke Stezce, resp. k jejímu praktikování, své výhrady a těch se nikdy nezbavím, ale idea je skvělá. Nechcete to taky zkusit?
A teď už vážně konec…
Vlastně ne, ještě jednou musím zmínit dvojici z @klub_ceskych_turistu, co jsem potkal v Mikulově (v Krušných horách). Bez jejich práce a hodin času by nebyla ani @stezka_ceskem , ani tohle povídání. Tudíž smekám pomyslnou hučku a děkuji 🍀. A příští rok se možná potkáme někde na Stezce. Nebo v prosinci 2024 na GR131 – Tenerife 😉
