Kanárské ostrovy | GR Tenerife

Abych na nic z toho nezapomněl, psal jsem deník. Už ne ručně jako dřív, ale skrze příspěvky na IG. Tahle forma uchování vzpomínek se mi zalíbila při přechodu Krušných hor po Stezce Českem. A jelikož každý nemá Instagram, tak tady je přepis celého mého putování, mojí „Grande Randonné“.

Den nultý

A zase je to tady. Balení, úklid, organizování. Připravuji se půl roku a pak to podstatné stejně dělám na poslední chvíli. Chtěl bych být cestovatel, který vezme pár věcí, hodí na záda starý bágl a vypadne… No, tak přesně to já nejsem. Musím mít věci naplánované, srovnané, ověřené z tisíce zdrojů a stejně pak pochybuji. Už jiný nebudu. Ráno se opět budu několikrát vracet zamknout, celý den budu pochybovat, zda je vše v pořádku a jestli mi nějaká maličkost neutekla.

Neutekla… Jsem totiž pako. Tedy, jak říkal můj ortoped: „pane, vy jste magor“. On to sice myslel v úplně jiném kontextu. Přesně řečeno v tom, že výčet mých zranění je delší než můj životopis a že deset dní po konci rehabilitace chci vyšlápnout na nejvyšší horu Španělska a dalších 550 kilometrů k tomu. Ale vlastně to shrnul docela dobře. No což, vím svoje… Kdy, když ne teď! Tak balím, vybaluji a pochybuji. A to nejhorší přijde zítra.

Letadlo! Letiště je fajn. To mám rád. Ten šum, chaos, oblíbenou lavičku vedle záchodků. Ale letadlo? No, to zrovna nemusím. Zase ty první minuty než budeme dostatečně vysoko. Sice nasadím masku ostříleného cestovatele se kterým nehne žádná turbulence, ale vnitřně si zase zahysterčím, pak pár hodin klid a pak panika před přistáním. To, že letadlo spadne a umřeme, toho se nebojím. Strach mám z toho, že spadne z malé výšky a bude to bolet.

Stejně nasednu, stejně poletím, stejně hodlám dojít až do konce plánované trasy. I kdybych se měl plazit! Pevná vůle není úplně moje doména, ale v tomhle jsem nezlomný. Prostě to dám a basta fidly kulatina. Letadlo i tu pakárnu, co jsem si na sebe vymyslel. A už se začínám těšit na první noc pod španělským nebem.

Den první

Ráno je jako vždy, když někam cestuji. Vstávám brzy, mám spoustu času, můžu si v klidu překontrolovat zavřená okna, vypnutou vodu, elektřinu, plyn a vše ostatní. Takže jak to asi mohlo dopadnout? Jako vždy! Vracím se zkontrolovat zamčené dveře, cestou na Plzeň stavím a kontroluji doklady. Jo, ty doklady, které jsem kontroloval ráno! A pořád musím myslet na to okno. „Zavřel jsem ho? Určitě! A co když ne? Ale jo! Jsi si jistý?“. Ta mrcha myšlenka se pořád ozývá. Navíc s ozvěnou způsobenou včerejším vínem. Kašlu na to. Je prosinec, takže mrznout nebude a když oknem naprší, tak ať. Plovoucí podlaha bude skutečně plovoucí…

Letiště. Lavička u záchodků a mini cestovní vínečko. V Praze lehce sněží a já jsem ve velké pohodě. Až na to, že to pochroumané chodidlo bolí, žaludek mám na vodě a je mi tak nějak šoufl. Paní vedle je také řádně vystresovaná. Divoce potahuje cigaretu a zapíjí to mlékem. Jsem zvědavý, kdo z nás dřív vrhne.

Já jsem vážně pako!!! To svět neviděl. Vždycky mám na bezpečnostní kontrolu vše v maximálním pořádku. Vše v sáčcích, elektroniku zvlášť, drogerii zvlášť, foťák rozebraný, baterie vyndané. Prostě tak, aby vše bylo v klidu. A co dneska udělám? Zapomenu na klíče ve spodní kapse. Čtyřikrát přes rám, boty dolů, hodinky, pak i brýle… To ten rám sotva trefím. Pak osobní prohlídka. Na druhou stranu jsem udělal takový chaos, že prošla vývrtka i nadměrná powerbanka.

Matýsek se posral… Tedy, Michal se posral… Skoro! Přistání bylo tvrdé a nečekané. Beru to tak, že to horší jsem si od dnešního rána vybral a teď to už bude balada. Navíc, ostrov mě vítá rozkvetlou zahradou. To je paráda. Plán je jasný. Obejít ranvej, v první vesnici koupit nějakou večeři a honem rychle hledat bydlení.

Bydlení… Věděl jsem, že to bude trochu komplikované. Jsem pořád ještě v civilizaci a brzy bude tma. Útočiště nacházím pár set metrů od letiště na místě, které je něco mezi opuštěným polem a skládkou stavební suti… Na dvě strany koukám na města, ze třetí na bagry a ze čtvrté burácejí přistávající letadla. Vlastně je mi to dost jedno. Večeřím chorizo, napůl syrovou bagetu, koukám na hvězdy (a letadla) a je mi fajn.

Den druhý

Místo budíku mám letadlo. Ranvej za rohem a první startuje v 6 : 11 hod. Vstávám s ním. Kvapně balím a rovnou na autobus. Město Las Chafiras je jedno velké staveniště a zastávky nejsou tam, kde jsem je čekal. Tak trochu bloudím šťastně nalézám a po několika přestupech se konečně dostávám do města Adeje mého výchozího bodu. Ještě nákup. Jak se ukázalo, byl to větší problém, než jsem čekal. Líh na vaření sice měli, ale za to však nebylo téměř žádné instantní jídlo.

Tohle bude hodně dietní dovolená. Vybaven tedy jen hrníčkovou polévkou jednou bramborovou kaší a lihem, jsem alespoň v nákupáku na WC šlohl toaleťák. Úplně se mi nechtělo kupovat velké balení. Mají mít i malá. Ne každý je posera. Ještě svačina v parku u kostela a vzhůru na stezku.

Tím vzhůru jsem myslel do nějakého normálního kopce tiše doufaje, že to nebude ta brutální stěna co se tyčí nad městem. Tak byla! Vedro kopec vysoký, jak ceny másla o Vánocích a já funím sotva opustím město. Ale ty výhledy! Za každou zatáčkou vidím zase víc měst, víc oceánu, víc hor. Přesně pro to tady jsem.

Konečně v horách! Postupně mizí opuncie objevuje se tráva a osamělé borovice. V tisíci metrech už hlavně borovice a na květinách je znát, že přes ně předběhl mráz. A dost se ochladilo. Jemně mží a cesta se ztrácí v mlze. I tak potkávám pár turistů. Odbočím na neznačenou pěšinu a v tom to přijde. To uvědomění si ticha a naprosté samoty. Super! Srdce zaplesá.

Cesta se ztratila a já jako už tradičně šplhám po skalách rovnou nahoru. Tady rozhodně nikoho nepotkám a jestli žuchnu… Tak budu žuchnutý. Ještě že kolena drží, byť v těch ortézách si připadám jako robot. Nalézám pěšinu pak cestu a pomalu vyhlížím nějaké nocoviště. Ještě víc se ochladilo. Jsem už v mracích a fučí. Cáry mlhy se proplétají borovým lesem stejně jako já. Pro dnešek konec. Celkem rovný plácek pod sosnou, postavit dům a večeře. Padá tma vítr se zklidnil a ticho ruší jen můj dech. V poledne 150 m. n. m. a teď 1550 m. n. m. Bude se dobře spát.

Den třetí

Vstávám do krásného rána. Mraky i mlha jsou pryč a hory kolem mají zlaté čepičky ze slunečních paprsků. Balím, děkuji ostrovu za krásné místo na spaní a vydávám se lesní cestou po úbočích pravěkých sopek. Nad hlavou se tyčí bizarní skaliska měnící barvu z nachové na okrovou a šedou. Les voní, ptáci zpívají a jde se skvěle. Vilaflor de Chasna je krásné místo, které pokud se nepletu, je nejvýše obydleným městem na ostrově. Obědvám na lavičce v parku. Přidává se dvojice Francouzů. Pokec nebude. Anglicky neumí, já zrovna také ne, a tak si vyměňujeme jen přátelské pohledy a nevyřčené přání šťastné cesty. Pořád jsem téměř bez signálu. Pokouším se protlačit zápisek včerejšího dne na IG, ale nedaří se. Prostě bude digitální detox.

Za Vilaflor se ke mně přidává mlha. Stoupá se mnou do kopců. Alespoň nějaká společnost a vedu s ní mlhavé a zamlžené rozhovory. Odpoledne se ale stává dost vlezlou. Už s ní nepromluvím. Třeba se urazí a rozplyne se. Je neodbytná! I tak dělá krajinu kolem zajímavou a syrově krásnou. Skaliska, uschlé keře, pokroucené stromy a černá láva díky tomu získávají ještě více na své nevlídnosti. Ve 2000 metrech kondenzuje a hustě mží. A taky je dost kosa. Ve městě bylo 9 ° C, teď to odhaduji tak na 5 ° C. Ve 2200 metrech už mě to přestává bavit. Jsem mokrý, zmrzlý, voda ve foťáku, cíl je ještě kus a vidět je jen na pár metrů. Útočiště nacházím pod velkou borovicí. Mám trochu naběhnuto a menší pauza neuškodí. Třeba se zvedne vítr a vyčasí se.

Povedlo se! Mlha úplně nezmizela, ale už z ní nevypadává voda. Ve 2500 metrech se dostávám nad mraky… To je taková nádhera! Vatové chomáče se vznášejí a já zírám a žasnu, žasnu a zírám, žasnu a žasnu. To je taková nádhera… Vím, to už jsem říkal, ale je! Ještě o pár stupňů méně a uronil bych kroupu. Tak mě to dojalo. Je vážně kosa! Obejdu skaliska a tam poprvé vidím ji. Obří, kolosální a nepopsatelnou Pico del Teide. Je gigantická. A teď už se dojetí neubráním. Jako vážně? Tam se chci vydrápat? Je to macek! Ale zpět na zem. Připozdívá se a musím bydlet. Úplně to tady není zrovna ideál, ale co. Ukrývám se mezi křovím a ze stanu koukám rovnou na vrcholek Teide. Takže luxusní bydlení.

Den čtvrtý

V noci mrzlo. A to tak, že stan je samá jinovatka a vodu na kafe musím rozbíjet. Dnes tedy horká polévka a káva bodne. Fusekle jsou taky jako prkno. Brrr… Zimec! Teď oceňuji péřovku a rukavice. Prý na Kanáry, za teplíčkem. Rychle mizím do údolí, které už zahřívá slunce. A to tedy pálí. Během chvíle opět kraťasy, tričko a zanedlouho už mažu krk a obličej padesátkou opalovákem. Dnes mám poznávací vložku přes Los Roques de Garcia. Takový okruh skalním městem. Je to překrásné, ale v úplném prožitku mi brání ty davy turistů. Ale věděl jsem to, tak si nemám na co stěžovat. Oběd v bistru. Za malou vodu chtějí 3 eura… Tak jsem si na záchodě natočil gratis dva litry a za ušetřené peníze byl ten oběd.

S plným žaludkem se celkem courám. Taky nějak nemohu popadnout dech. Jestli je to tou nadmořskou výškou nebo ostrým sluncem? Možná únavou. Přeci jen těch stoupáků bylo teď až dost. Pauzíruji. Na ostrém slunci suším stan. Kochám se, fotím a nesleduji čas. Takže ruce na prsa a vojenské tempo. Dýchat můžu večer. A to mě ještě čeká taková nemilá věc. Nohy už necítím, tedy… Cítím až moc. Bude hygiena z PETky. Ne, že bych to neznal, ale už se zase ochlazuje a teplota se blíží k nule. Bydlím a jde se na to. Všechno dolů, dva litry vody, mýdlo a za zvuků drkotajících zubů páchám tu nejpoctivější hygienu jaká je jen možná. To nebyla očista, ale očistec!

Teide dnes ze stanu nevidím, ale pořád jsem v jeho stínu. Zítra začnou přípravy na jeho zdolání. Na to se musím pořádně vyspat.

Den pátý

Výstup pod vrchol Teide! Vstávám pozdě, loudavě balím, jako by se mi nechtělo. Takový ten pocit, že je něco ve vzduchu. V první restauraci si dávám kávu a donut. S vodou problém. Přes cestu je ještě jedna restaurace a tam mám úspěch. Stejně se zdržím na malé pivo. Že by mi ten kopec naháněl takový strach? Pak se stane něco, co mi zvedne náladu a morálku. Pípnou krátké zprávy. Všechny jsou pro mě důležité, ale ta poslední mě zvedne ze židle… “držím palce.” Pisatelka mi věří, tak i já si přeci musím věřit. Vyrážím! Trochu jsem překvapen z toho, že stezka vede po rovině. Vždyť mám jít na horu. Po pár kilometrech mi to stezka ukáže v plné parádě. Tak ostrý stoupák v písku a silném větru. Nohy a hůlky se boří, vítr mě bičuje, prach létá vzduchem. Ve třetině už nemůžu. Fyzicky! Kopec neskutečný! A vítr zesiluje.

Potkávám turisty jdoucí v opačném směru. Jeden mi vysvětluje, že je stezka zavřená. Úplně si nejsem jistý svojí angličtinou, a tak stoupám dál. Ani ne dva kilometry před mým plánovaným nocováním přijde ortel v podobě červené pásky přes cestu. To by mě sice nezastavilo, ale ten striktní správce parku ano. Zjišťuji proč. Odpověď je jasná a když se podívám na oblohu, tak pochopitelná: pro extrémní předpověď počasí je výstup na vrchol až do odvolání zakázán! Super! S tím nic nenadělám. Počkat na tmu a pak se kolem hlídky proplazit? Chvilku mi to blesklo hlavou.

Jenže… Moje koleno není úplně stoprocentní a kdyby se mi na stezce, kam je zákaz vstupu a nikdo tam nebude, něco stalo… Jo, jsem cvok, ale tenhle nápad už je dost za hranou. A co teď? Blíží se bouřka! Moc možností nemám. Co nejrychleji dolů! Ocelová mračna neslibují nic dobrého. Cestou začínají padat kroupy. Stan stavím za deště a nad oceánem bouří.

Zklamání? Trochu, ale to se prostě stává. Došel jsem až pod vrchol třetí nejvyšší sopky světa. Vydrápal jsem se z nuly až do nějakých 2900 m. n. m. V horku, v mrazu, s ortézou na obou nohách… Teď už se mi Teide ztrácí v mracích. A to tak, že doslova. Šance získat další permit na poslední chvíli je mizivá. Leje! I tak ten výšlap a následný úprk před bouřkou byl dost dobrý adrenalin. A sílící déšť slibuje, že adrenalinové zážitky budou pokračovat i v noci.

Den šestý

Pršet nepřestalo celou noc. Prudký nárazový vítr déšť a kroupy bičují nebohou plachtovinu i celé dopoledne. Ležím zabalený ve spacáku, pozoruji kapky a přemýšlím nad tím, že správce parku na stezce byl můj anděl strážný. V tomhle nečasu bych nechtěl být pod vrcholem a bylo by nemožné dnes vystoupat na Teide.

Stan se kymácí, nadouvá se jako balón a já jen čekám, kdy povolí. Anebo kdy to konečně přestane. Celou noc jsem nezavřel oka. Když už se zdá, že bouře utichla, tak přijde další náraz, další vodní smršť se přežene přes můj dům. Co mi tohle má dát? Čím mě tato situace má obohatit? Dřív nebo později budu muset opustit teplo spacáku a vyrazit na další cestu. Dnes jen krátkou. Dojít někam na autobus a přesunout se tam, kde jsem chtěl podle původního plánu nocovat. Jmenuje se to tam Sunset Camp. Tak snad tam to slunce večer bude.

Je poledne. Bouřka po šestnácti hodinách ustala a já vyrážím. Tak ne! Už jsem měl zabaleno, jen složit stan. A tu strážci parku. A hned: doklady, zákaz stanování, pokuta!

No, dostal jsem co proto. Rovnou ve dvou jazycích. Vysvětloval jsem svou situaci se zavřenou stezkou bouřkou a omlouval se. Chlapík měl docela pochopení, ale ta ženská byla jak pohraničníkův pes. Když viděla, že mám vážně zabaleno a kolem je čisto, tak mi sice náležitě španělsky vynadala, ale z pokuty nic nebylo. Jenže mají kopii mé občanky, takže příště už mi to jen tak neprojde. Na rozloučenou mi ukáže mezinárodně srozumitelné gesto, že mě sleduje. Hmmm… Jsem rád, že mizí. A já taky. Opačným směrem! Déšť pořád nepřestává. Autobus vzdávám. Je to moc nejisté. Šlapu si to po asfaltce na místo, kde jsem měl v plánu spát po přechodu Teide.

Zrcadlovku ani nevytahuji, aby nenamokla. O to víc fotím mobilem. Jak sestupuji, tak se otepluje, ale vítr nabírá na síle. Můj cíl, Sunset Camp, není ani západ slunce ani kemp. Jen plácek u cesty, kam se jezdí tokat při západu slunce, když tedy je. O kus dál je Refugio. Prý otevřené.

Tak ne! Ale je tady krytá terasa a svahy kolem tak prudké, že je to jasné. Sice si zase koleduji o malér, ale budu pod střechou a když ráno vypadnu brzy, tak to snad projde.

Den sedmý

Až na ten vítr byla noc pohodová. Vstávám na budík a na stezku vyrážím ještě za tmy s čelovkou. Jak klesám, postupně odhazuji vrstvy oblečení. Nahoře (spal jsem ve výšce 1700 metrů) bylo 9°C. Před polednem už je 26°C. Ráno borovice pak opuncie a teď palmy. Ten rychlý nárůst teploty mi dává zabrat. Mám spařený i pytlík na cvičky. Záchranu nacházím na hřbitově. Jo, jako vážně! Vím, že jižané dost často mívají na hřbitovech záchody… Intuice mě nezklamala. Nikde nikdo, záchod velký jak můj obývák, očista začíná. A důkladná! Do města Guía de Isora vstupuji zahalen v oblaku vůně mandlového mýdla.

Dlouho se nezdržím. Rychlá snídaně před obchoďákem a dolů k oceánu. Moc turistických možností není, tak volím tu nejkratší. Stovky aut, šest jízdních pruhů, dva kruháče a jeden cvok, co si to mašíruje rovnou po dálničním přivaděči. Správu parku už jsem poznal, je čas se seznámit s místní policií.

Prošlo to a vedlejší cestou mířím k oceánu. Míjím čistírnu odpadních vod, elektrorozvodnu… Jo, sem vás cestovky nevezmou. Ale také procházím kolem rozkvetlých dracén, planých muškátů, bugenvilií, nějakých kytek co neznám a banánových plantáží. To je změna. Před pár dny mrznu a teď banány. V Puerto de Santiago, přímo u oceánu, už teploměr ukazuje 30°C. Než projdu město, dám si dvě piva a vypotím jich šest. Chtěl jsem vidět útesy Los Gigantes, ale místo toho jsou vidět jen Los Gigantes hotelos. Je to peklo! Jedna králíkárna vedle druhé. Nic, útesy budou jen z dálky. Místo toho kupuji večeři a dost vody i na mytí.

Jak šeredně jsem se pletl! Na místě stezky se buduje další hotel a já kličkuji městem. Je vydáno varování před silným větrem, takže z nocování na vyhlídce nebude nic. Vláčím se do kopců a bezmocně supím. Tohle je tedy tlustá čára přes plán. Svahy prudké, silnice blízko a já balancuji na hranici přírodního parku. Před setměním to vzdávám. K čertu s parkem! Útočiště nacházím na opuštěném poli zarostlém opunciemi. Večeřím při pohledu na hvězdy, piji víno a tluču komáry. Fajn den a krásných 30 kilometrů v nohách. Dneska mi kolena rozhodně poděkují.

Den osmý

To byla dobrota! Tak skvěle jsem se už dlouho nevyspal. Jen se přihodila taková nemilá věc. Píchnul jsem karimatku. Nic tragického, ale dvakrát za noc musím dofukovat. Jak to půjde, zalepím.

I přes bezpečí opunciové hradby vstávám brzy. Skoro za tmy. Santiago del Teide se líně probouzí, když přes něj procházím. Dnešní cesta, tedy její první část, je po klikaté silnici do staré vesnice Masca. Cesta úzká, v prudkém svahu se kroutí jak had. Pěšák jsem tady jediný. Auta se těsně míjejí a já uskakuji na krajnici, do příkopu nebo se tisknu ke skále. Jo, trochu adrenalin. Ale stojí to za to. Masca je turisticky vyhlášená, ale není to tak děsné, jak jsem si myslel.

Historie stranou, první kroky vedou, jak jinak, na WC. Umýt prach a doplnit vodu. Ceny jsou tady našponované jak státní rozpočet. Oběd nad městem. Jak tak zírám, tak přemýšlím. Vydumal jsem jednu zásadní věc. Tady vznikl nápad na kondom! Tahle vesnice je tak zapadlá, a před stavbou silnice úplně odříznutá od světa, že tady nešlo dělat nic jiného. Už blbnu! Asi úpal. Kopce nade mnou slibují, že brzy přijdu na jiné myšlenky. Nahoru, dolů, stezka úzká, srázy prudké. Nahoru a dolů. Připadám si jak kamzík na tripu. Dnes je mlžný opar a hory vypadají jak někde v jihovýchodní Asii nebo v Jurském parku. A ty kopce jsou nekonečné. Jeden horizont střídá druhý.

V Teno Alto objevuji bar. Původně jsem chtěl spát někde za městem, ale při studeném pivu jsem zjistil, že nedaleko je kemp. Stahuji aplikaci, rezervuji… přesně tohle jsem doma hledal několik měsíců a objevím to tady.

Kemp není takový, jak je známe. Je to vlastně jen kempovací místo. Žádná recepce, hospoda, osvětlení. Jen venkovní sprcha se studenou vodou a turecký záchod. Ale i sem musí být rezervace. Ti Kanáři jsou fakt na hlavu!

Ale nestěžuji si. Po osmi dnech sprcha! Blaho! Zabírám místo daleko od lidí a večeřím s výhledem na město El Palmar. A plánuji. Zítřejší trasu musím změnit. Je na ní uzavírka a já rozhodně nechci bloudit víc než stejně budu.

Den devátý

Připadám si jak ten největší greenhorn. Žádné schovky před lidmi, žádné vstávání za tmy. Žádné kvapné balení podle natrénovaného scénáře. V poklidu si uvařím kávu, slepičí hrníčkovou polévku, najím se u stolu a trochu osuším stan. Je to pohoda, ale něco tomu chybí. To napětí! To riziko, že budou nějaké zvědavé oči zkoumat kdo to leze z roští. Jsem tak v klidu, že vyrážím pozdě. Tak to mám vždy! Já prostě potřebuji být pod tlakem. A pod ten se dostávám hned za kempem. Pěkně ostré stoupání. Ale pak… Krajina se dost změnila. Vlhký les, mech na kamenech, stromové tunely. A ten vzduch. Voní vodou a svěžestí. Žádné krpály. Cesta se stáčí po vrstevnici, koruny stromů dodávají stín. Objevují se i vavříny. Na ty ještě dojde, na severu.

Není úplně co fotit. Les je hustý a zakrývá výhledy. Ale je co vnímat. Ten klid, to ticho. Jen ptáci, na prosvětlených místech včely a ještěrky. Ze skal vyvěrají malé pramínky vody, které se v hlubokém údolí pode mnou stékají do potůčku, který se občas ztrácí ve skále, aby se o kus dál zase vynořil. To je terapie. Kam se hrabe Lexaurin.

Cestou obdivuji levády: uměle vytvořené kanály svádějící vodu z hor do údolí. Jsou přilepené na skalách jako vlaštovčí hnízda. Obdivuhodné!

I to klesání z hor je dnes nějaké příjemnější a já se tak krásně dostal na severozápadní pobřeží ostrova. A ta hluboká údolí… Mobil to moc nezvládá, ale až vytáhnu fotky ze zrcadlovky, to bude paráda.

S bydlením trochu zádrhel, ale to se dalo čekat. Jsem u vsi, což nikdy nesvědčí nic dobrého. Jiná možnost ale nebyla. Buď volné prostranství na kopci před vodárnou nebo roští pod akvaduktem. Mám takové neblahé tušení, že na točně u vodárny by mohl být problém. Takže akvadukt! Pod tím jsem ještě nenocoval. Musel jsem si tedy vytrhat pár křovin, polámat pár větví, uklidit kamení, nějaké dráty a betony… Můžu psát příručku Bydlení pro bezdomovce.

Sotva jsem rozbil tábor, tak hned dvě auta pejskařů parkují nedaleko. Přesně tam, kde jsem zvažoval bydlet. Snad mě psiska nevyčmuchají. Za chvíli bude tma a tím, doufám, i klid.

Den desátý

Sanitární den! A taky den městský. Omrknout San Bernardo, Buenavista del Norte a Los Silos, kde mám na dnešek ubytování. Jako holky, koupání, chlastání… Jo, tady by to šlo. Ale… ale jak říká klasik, studená Němka je horší než teplé pivo… On to tedy říká opačně, ale to je jedno. Fakt jak v Mnichově na freiplatzu.

Chci vidět města, vánoční výzdobu a oceán. A vše se mi plní. Tady dole u oceánu, kde je teplo vše kvete. Růže, strelicie, ibišky všech barev, nenápadné květy pryšce. Takhle 19. prosince je to krásné. I oceán, ale lechtat vlnky nejdu. Jsou pořádné!

Bydlím přesně na čas a začíná ta cestovatelská klasika. Všechno ven a vyprat. Přesně proto bych nikdy nepronajal byt. Dějí se tu hrozné věci. V koupelně potopa, v kuchyni na podlaze drbu a lepím karimatku, všude lupení, kamínky a písek. Na garnýži pověšený spacák a v obýváku stan. Další zneuctěný byt. Ráno budu mít co uklízet.

Po setmění, když mám hotovo, jdu bloumat městem. Je krásných 18°C a v centru to žije. Ne cizinci, ale místní. Z kostela zní koledy, blikající sněhuláci a sněhové vločky tady vypadají trochu nemístně, ale všichni se baví. Hraje vánoční hudba… Díky, že to není Mariah Carey! Sedím v rohu náměstí a pozoruji dění. Ta jižanská náměstí jsou prostě určená k životu. Květiny, lavičky, altán, hudba. Samozřejmě je to i tím počasím. V lezavé české zimě by to bylo nemožné.

Dneškem ale ta jednodenní pohoda končí. Ráno ještě vyřídit pár povolení pro vstup do parku a znovu vyrážím do hor. Hotovostí už skoro neplatím. Šetřím si eura na pokuty od strážců.

Den jedenáctý

Balím vyprané voňavé prádlo. Jsem jak ze žurnálu. Ještě snídaně na náměstí v Los Silos a znovu do hor. Začíná druhá polovina mé cesty. Kousek za městem potkávám Čechy. Pár zdvořilostních slov a každý svou cestou. Já tou horší. Kopec do Erjos je nekonečný! Přicházím po poledni a poslední kroky skoro běžím. Chci stihnout otevřený obchod, který… který tu není!!! Na mapách je! Zrada! Sice úplně nic nutně nepotřebuji, ale houska k sýru co mám v batohu by bodla. A taky studené pivo by neuškodilo. Trochu se motám po vsi. Řeším mapy a obchod v dalším městě až skoro zakopnu o bar, který pro změnu v mapách nebyl.

A opět čeština. No to je náhodička. Trojice Čechů z rána tady obědvá. Na chvíli přisednu, jsou to fajn lidé. Cestovatelé a navíc krajané. Kdyby mě čas netlačil, zdržel bych se ještě na jedno pivo. Jenže, do kempu daleko a jsem ve skluzu. Balím, znovu řeším mapy a zkratky, chvátám. Při pauze na chycení dechu zjišťuji, že jsem ztratil svůj oblíbený červený šátek. To mě štve! Kdybych věděl kde, tak se vrátím. Naposledy jsem si s ním utíral pot ve stoupáku do Erjos a teď jsem o patnáct kilometrů dál. Může být kdekoliv. V hospodě, na stezce, chvíli jsem šel při svodidlech u silnice. Mohl se zachytit tam. Vůbec to nechápu. Nosím jej namotaný skrze popruhy bederáku a ještě se mi nestalo, že by se vysmekl. Spíš byl problém jej vymotat. Nedá se nic dělat. Zkazilo mi to náladu, ale asi to tak mělo být.

Ostatně, letos mám modré období. Modrá nikdy nebyla mou nejoblíbenější, ale když jsem si kupoval nové boty na sezónu tak v mé velikosti měli všude jen modré. Když jsem sháněl nový batoh tak jediná dostupná varianta byla modrá. A stejně tak to bylo se spacákem a trekovými ponožkami. Tak možná je čas i na modrý šátek. Stejně mi ten červený bude chybět. Jak tak přemýšlím, tak nevědomky zrychluji. Jde se vážně skvěle. Krásný borovicový les, upravená cesta. Výhledy tedy minimální, jen tu a tam na mě provokativně vykoukne Teide. Mám takové tempo, že téměř minu odbočku ke kempu. Ten je úplně prázdný. Nemaje tu housku, přikusuji ke kozímu sýru sušenku. Ještě že záchod tu mají otevřený, ráno se bude hodit. Jestli ne dřív!

Den dvanáctý

Pršet začalo už v noci, ale ráno slibuje krásný den. To bude fajn. Cestou usuším stan a i těch plánovaných 31 kilometrů skrze borovicový les se půjde samo. Jak se později ukázalo, bylo hezky jen tu půl hodinu při balení úplně mokrého stanu. Pak začalo hustě mžít. Když nemžilo, tak foukal vítr a shazoval kapky ze stromů, takže voda padala pořád. A pak začalo pršet. A jak! Ceďák. Král všech ceďáků. Všude mlha. Oči zabodnuté do pekelně kluzké cesty. Pro samý déšť, mlhu a stromy není ten vyhlášený borovicový les ani vidět. Lopotím se takhle 17 kilometrů a už mám hor plné zuby. Pořád leje a předpověď hlásí, že bude pršet až do večera, celou noc a další den. Psí počasí! Když slunce vykoukne, tak na minutu. Slíbí a znovu se otevřou stavidla. Cesty se mění v potoky.

Dost bylo borovic. Jdu z hor dolů, třeba tam bude lépe.

Není! Doklouzal jsem do údolí, dvakrát se vyválel a leje a leje! Snad ještě víc než nahoře. V první vesnici Realejo Alto svačím před pohřebním ústavem. Jinde stříška prostě nebyla. Hledám a rezervuji hotel. Kašlu na to! Abych mokrý a v dešti zase hledal bydlení někde pod mostem a číhal deštivou noc. No to mi můžou. Kdyby to jinak nešlo, tak by to muselo jít! Ale takhle…?! Sotva zaplatím zatraceně drahé ubytování… Co se stane? Přestane pršet. V tom momentě! No což. To jsou strasti a slasti cestování. Tak poznám město. Ostatně Puerto de la Cruz jsem vidět chtěl. Vyškrtl jsem ho až při plánování cesty. Prostě to tak mělo být.

Hotel 4 hvězdy, luxus. Když se tam objevím s botami od bláta, de facto bláto až za ušima, ze šosu mi kape, tak se na recepci dívají dost divně. Nechávám blátivé stopy na kobercích. A v pokoji? Sodoma! Boty jsem umyl v umyvadle, stan je rozvěšený v koupelně. Večer ho budu sušit fénem. Beru jediné suché triko, mokré kraťasy a jdu korzovat městem. S plechovkou piva sedím pod vánoční palmou a jsem úplně vyřízený. Musím přeplánovat trasu, abych se zítra opět napojil na stezku a došel do kempu. Já si prostě s těmi kopci nedám pokoj!

Den třináctý

Spaní v hotelu byl skvělý nápad. Můj nápad! Ráno sprcha, hotelová snídaně, kafíčko, stoly plné jídla… Tak to ne! Na to bych si taky mohl zvyknout a začal fotrovatět. Uklízím tu pokojovou paseku a na cestu!

Pořád píši GR131. To je oficiální dálkový trek po všech Kanárských ostrovech. Začal jsem loni. Etapy Lanzarote a Fuerteventura. Letošní plán se jevil podobně. Jenže… tu jsem přidal nějaké místo, tu něco tu ono a stezka, která má oficiálně 99 kilometrů a převýšení 5000 metrů, se mi natáhla na 530 kilometrů s převýšením 16500 metrů. Po té oficiální půjdu sotva třicet. Je to prostě moje GR. Moje „Grande Randonné.“ Takže je mi úplně jedno, že teď jdu mimo stezku, ale skrze města, městečka a vesnice. Mají své kouzlo. Hlavně ta zákoutí. Bordýlek, skládky, dílny, lomy a tak. To mám rád. A tak si kličkuji v těch uličkách, krátím cestu přes různé kančí stezky a užívám si to. Jen to počasí mě zase zlobí.

Sotva jsem ráno vyšel, dorazila průtrž. Nekecám, ze silnice byl potok. Úkryt jistila autobusová zastávka. Po hodině se situace opakuje, naštěstí zrovna u kaple. Pak už lepší. Opakované přeháňky, občas slunce, pak znovu déšť. Pořád dokola celý den. Ale stále je co pozorovat. Krajina je zase jiná. Zemědělská. Terasy, obdělaná políčka a ovocné sady. Dost dlouho tápu co je to za stromy. Kaštanovník jedlý! Celé plantáže. To jsem ještě neviděl a kdybych nešel svou vlastní cestou, tak bych na ně nenarazil. Vše má své pro a proti. Spíš hledám to PRO.

Samozřejmě, když lil a nebo byla zavřená cesta na Teide, tak jsem zrovna nejásal, ale nakonec vždy vše dobře dopadlo. Jako teď večer. Blížeje se k tábořišti začíná pršet víc a víc. Leje jako z konve a v kempu žádný přístřešek. Tak jsem si cestou říkal, že postavím stan někde pod střechou a budu v klidu. Ale ne, to se prostě nestane! Bloumám po kempu, nikde nic a průtrž pokračuje. Najednou se mraky roztrhají a já stavím stan za večerního slunce. Přímo pod vavřínem.

A jelikož je zem pokrytá jeho listy budu usínat nejen pod vavřínem, ale i na vavřínech. Spánek přichází s dalším nočním lijákem.

Den čtrnáctý

Spaní na vavřínech bylo fajn. I ten déšť byl snesitelný. Sušení pouštím z hlavy. Vařím poslední kávu a instantní polévku. Ne, že bych už neměl, ale blížím se k parku a tam mi bude stačit pokuta za nocování, natož za rozdělávání ohně. Navíc líh nějak divně hoří a vařič už to má taky spočítané. Na příští sezónu vyrobím nový model. Hlavně že obloha už má zase tu správnou barvu. Cestou z hor mě sice stále provází vítr a mlha se mezi stromy vlní jak člunek v osnově, ale už je to veselejší. Před La Esperanza potkávám trekaře. Evidentně se vydal na GR a v opačném směru. Vypadá dost odhodlaně. Kdyby tak tušil, co ho nahoře čeká.

A já slavně docházím do cíle nebo taky do startu, jak chcete etapy GR131 Tenerife. A nic! Žádné přivítání, žádná obecní hudba ani alegorické vozy! Nic! Co bych taky čekal. Porušil jsem snad všechny zákazy a příkazy. Vypisovat je nebudu, protože kdyby to četl nějaký místní orgán, tak tady bručím v lochu až do příštích Vánoc. A to rozhodně nepřeháním!

Jak rychle jsem do San Cristóbal de La Laguna přišel, tak rychle jsem vypadl. Žebráci, divné existence, turisti, což jsou vlastně také dost divné existence… I když já mám tak co povídat. Nákup sucharů, když se nebude vařit, oběd u kostela a pryč.

Takové krásné místo na spaní jsem měl vyhlídnuté. Náhorní plošinu mezi La Laguna a Tegueste. Jenže kdo mohl tušit, že tam udělají park a bude to plné běžců a pejskařů. Když už najdu skrytý kout, tak je zase plný podpapíráků! Navíc jak tam tak bloudím, tak na silnici zastavuje bílé auto. Když se vracím, tak se auto objevuje znovu. A to se několikrát opakuje. Stávám se sprostým podezřelým. Bílá auta totiž mají správci parků, kempů a podobných míst. Takže mizím!

Je dost pozdě a jsem téměř ve městě. Tma na krku. Tak tohle vypadá dost, ale fakt dost blbě! Všude domy, zahrady, silnice. Nejsem zas takový borec abych si ustlal na zastávce nebo na lavičce. Na druhou stranu vždy se něco najde. A dnes to je opuštěná parcela. Celkem slušný plácek zarostlý něčím žlutým, od města jsem odcloněn hradbou z bambusů a opuncií. Sice to bylo za pět minut dvanáct, respektive za pět minut půl sedmé, kdy padá tma, ale zase se podařilo!

Den patnáctý

Ráno si to do města štráduji ještě před svítáním. Město se probouzí překvapivě brzy. Většinou se obchody otevírají v devět, ale tady o hodinu dřív. Chvíli bloumám ulicemi a prohlížím si výzdobu. Úplně mě ohromil vánoční strom z lahví od vína. Město mi zaslíbené!

Až jsem z těch všech sobů a Santů dostal vánoční depku a na víno je ještě brzy. Lék na vše je pohyb! A jak řekl, tak se stalo! Rozcvička přímo vzhůru. Pak ten sestup do Bajamaru. To byla lahoda. Jako když se sestupuje z nebes. Cestička tak metr široká kličkuje po svahu. Místy pramínky vody a blátíčko, jen se vánočně vyválet. Ale ty kopce! Jsem nadšený, protože když to jde dolů, tak to bude muset zase nahorů, což znamená další výhledy!

Městečka u oceánu jen tak prosvištím. Na konci toho posledního městečka si dám sváteční oběd. Zeleninový salát. Kdo by to řekl, ale chorizo a fuet už nechci vidět. Minimálně rok! Jo, a taky ledovou kávu. Když extra, tak extra! S plným břichem se vydávám vstříc tomu avízovanému stoupání. A to tedy je! Moje fyzička mě neustále překvapuje. Vůbec netuším, kde jsem k ní přišel ale tohle je mazec. A v báglu mám ještě o dva litry vody víc než obvykle. Dolů bych to jít nechtěl. Cesta úzká, tak na půl metru, ostré srázy, hluboké rokle. A několik výstrah, že cesta je nebezpečná. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní oči. Mladá slečna zakopla a byla tak na dvacet čísel od pádu do stometrové propasti. Fuj, až mi zatrnulo. To nebylo hezké! Brrr… Ještě teď je mi z toho úzko.

Já si držím své tempo. Pěkně krok, hůlka, krok, hůlka a do toho rytmicky funím. Zároveň si uvědomuji tu křehkost bytí. Tenhle výstup je přesně to, co se na Vánoce hodí. Přemýšlím nad problémy, které už jsem stokrát v duchu probral a pomyslně je odhazuji do propasti za mnou. Nedůležité, malicherné, nepodstatné, neřešitelné… Šup s vámi dolů, potvory! Na konci výstupu mi v hlavě zůstává už jen pár otázek. A jedna z nich je ta, kde budu nocovat. Vyhlídka padá, svahy strmé.

Štěstí při mně zase stálo. Našel jsem opuštěné pole zarostlé kapradím na konci horské vesnice. Večeřím sušenky na vánočním ubrousku, koukám na hvězdy a je mi dobře na duši. Krásné Vánoce všem!

Den šestnáctý

Vstávám za tmy a vesnici kvapně opouštím. Snídám až potom. Dnešní den by měl být relativně v pohodě, včetně bydlení. První vesnice Taborno je jak orlí hnízdo na vrcholu skály. Pár terasových políček pod ním a malý kostelík. Narazím na Čechy. A další, a další… Co to je? Utajená zámořská kolonie? Obligátní zdvořilostní fráze a já mizím neznačenou stezkou k vodopádům. Pár dní přemýšlím nad tím, jak tady osadníci hledali nové pěšiny. Už to vím! Po téhle stezce dlouho nikdo nešel. Hůlkou prosekávám ostružiní, podlézám padlé stromy a přeskakuji sesuvy. Výhledy jsou boží!

Náročná cesta mi vzala víc času a sil než jsem čekal. Buď se pletla mapa, anebo je znát únava. Možná obojí. Do města Taganana docházím úplně KO. Chtěl jsem pořádné jídlo, ale jsou svátky. Otevřená je pouze jedna restaurace a tudíž narvaná až po střechu. Jediná servírka poletuje jak motýle na řepce. Opět budou suchary a jako příloha plánování cesty. Respektive bydlení. Na své plánované místo to mám zatraceně daleko! Zkusím to zkrátit. Tedy ne kilometrově, ale uberu stoupání a zalehnu někde na poli v Las Palmas.

Jenže. Podvádět se nemá. Osud tomu chtěl, že cesta do Las Palmas je zavřená. A to tak, že je sundaný i ukazatel z rozcestníku. Úplně není čas na hrdinství a volím tedy původní cestu. Stoupák na hřebeny! Kupodivu to jde. Jo, bolí mě vše, ale musím. Poslední část už jdu za tmy. Na strmém svahu dost riskuji. Ještě kousek… Už jen pár set metrů. Jsem rozhodnutý, že stan postavím klidně uprostřed cesty. Teď za černočerné tmy tady nikdo nepůjde. Oddechuji, čekám až mě doběhnou plíce a najednou se ze tmy vynoří dvě postavy. A hádejte… Jasně, Češi! Dvě holky na noční procházce za hvězdnou oblohou. K tomu jedna z nich pracuje v Plzni a jezdí do mých domovských Klatov. Svět je prostě rynek. Loučíme se a jdu postavit stan.

Sotva zatluču poslední kolík, prožene se kolem vítr jak nákladní vlak. Narazí do stanu, ten se zakymácí a lanka povolují. Tak znovu a lépe. Jistím stan na všechny strany a vítr celou noc zkouší, jak dobře jsem to udělal. Slyším, jak na jedné straně kopce nabírá sílu, pak praští do stanu a s kvičením se žene nad oceán. Baví ho to až do rána!

Den sedmnáctý

Příspěvky na IG dávám když je signál. Což zrovna v parku Anaga moc nebyl. Čeho tam bylo dost byl ten vichr! Po probdělé noci se ráno snažím probrat k životu. Tedy, hned co zabalím, neb kempuji přímo na křižovatce dvou turistických tras. Díky tomu mám možnost pozorovat východ slunce z vln. To je asi odměna za ten noční fičák. Balím a vyrážím k oceánu.

Dle mého očekávání byl bar na malé pláži zavřený a kohoutek s vodou suchý. Otevírací dobu baru jsem znal, takže mě to nepřekvapilo, ale pro vodu jsem si šel najisto. Takže, nejenže skoro nejím, ale také nebudu ani pít. Ale oceán je parádní. Nikde ani noha. A konečně koupání. Plavky nemaje, lidí nevidět. Máchám se jak vorvaň na mělčině. Nasolen jako slaneček vyrážím opět vzhůru do kopců. Kraťasy jsem vypral, to ano, ale než se dovláčím do Chamorgy jsou ve stejném stavu jako předtím. Navíc sůl vytvořila krásné mapy ve tvaru Kanárských ostrovů. Jako elegán tedy nevypadám! Ale což, nejsem tady na přehlídce. Jsem tady proto, abych něco viděl, něco zažil a pořádně se zrasoval. Což se mi tedy dost dobře daří!

Odpolední plán je jasný. Sejít do městečka Igueste de San Andrés, cestou si vybrat místo na spaní, koupit si večeři a vodu, vrátit se kousek za město a mít fajn večer. Tak ne! Vhodné místo žádné, obchod zavřený a já stojím uprostřed města a nemám kde spát. Tenhle ostrov mi tedy dává zabrat. Musím jít dál! Po asfaltce do dalšího města. Snad cestou něco najdu.

Jasný, nenašel! Našel jsem však obchod, koupil “pořádné” jídlo a našel nocleh v rákosí za fotbalovým hřištěm. Já bych spal i na lavičce v parku. Těch osmnáct kilometrů do kopce a z kopce a dalších čtrnáct po asfaltce bylo až dost. Kanáři čutají, takže svítí halogeny. Schovaný v rákosí mám tedy příjemné osvětlení a v klidu večeřím.

Den osmnáctý

Do rákosí padla rosa, takže opět balím všechno kompletně mokré. Zbavuji se posledních trekových fuseklí a beru čisté triko. Sice čisté, ale z věčně vlhkého batohu má všechno odér à la psí kšíry. No a co. Ženit se tu nehodlám!

Slunce vychází nad oceánem, domečky šplhají po strmém svahu vzhůru a já se kochám tak dlouho, že bus stíhám na poslední chvíli. Řidič sice chápe, že neumím slova španělsky, o to vehementněji se mi snaží vysvětlit kudy pojedeme a kde je konečná. Tedy, tak jsem to pochopil. Je mi úplně fuk kde je konečná! Tak či tak ušetřím nějakých devět kilometrů po asfaltce a to se počítá.

Z La Cuesta vyrážím velmi pomalu. Bydlení mám zajištěné, takže žádný stres! Až na tu dálnici! Zase po přivaděči či přímo po ní. Je tedy ve městě a je tu osmdesátka, tak to tu fičí nejméně sto deset. Koleduji si! Kousek se raději svezu busem a mířím do Decathlonu. Na praní není čas ani prostor. Jedno triko a dvoje fusekle… A je vypráno! Procházím ulice, co už znám. Nakupuji v obchodě, kde už jsem byl. Svačina na známé lavičce. Stan a zbytek věcí suším na plotě u cesty. Stejně je to zvláštní. K lidem se stanem se tady chovají dost nepříjemně. Na kempovacích místech jsou plácky pro stany úplně stranou zastrčené. Jako by kempaři měli prašivinu, ale rozvěšené hadry na plotě u cesty nikoho nepohoršují. Mě už vůbec!

Pozdní oběd a na bydlení. A zase problém. Není místo! Prý chyba počítače. Jak?! Mám potvrzenou rezervaci a zaplaceno! Prý to má řešení. Ne šestilůžkový pokoj, ale obývák se čtyřmi lůžky. A ještě o kousek levnější. Jo, to by šlo! Kdybych věděl co přijde, tak stavím stan! Za zrušení rezervace, kterou podělal hostel, platím 25 euro a dalších 40 v hotovosti. Bez dokladu, jak jinak. Dobře to mají vymyšlené. Na Bookingu nabízejí šest míst a když je plno, tak řeknou „chyba počítače“. Host zaplatí storno poplatek a pak ho tady zkasírují v hotovosti. Takže bez daní a odvedení provize. Chytré!

Tohle bych ještě přešel, ale ten zbytek… Squat! Hipísácké doupě! Buď jsem starý, anebo tak trochu princezna. Tenhle letošní výlet je vážně samé překvapení!

Den devatenáctý

Ráno se squat probouzí velmi pomalu. To já už straším od šesté. Úplně nechci osazenstvo budit. Vypadá to, že mejdan byl delší než jsem čekal. Plížím se do kuchyně, vařím kávu a jdu snídat ven. V hamakách a pod přístřeškem se spí. To budou ti huliči trávy jejíž smrad se táhl celou zahradou. Raději vyrážím na malý “fakultativní” výlet po pobřeží. Chci se utahat a taky nevydržím jen tak sedět. Žádný velký cíl nemám. Jen se prostě hýbat. Zabloudím až do banánových a citrusových plantáží. Tak nějak se mi vybaví vzpomínka na kubánské pomeranče. Brrr…

Bloudím mezi ploty. Chvíli je to zábava, ale u třetích zamčených vrat už to není taková sranda. Přišel jsem od oceánu stezkou jen pro místní, což několik nápisů zdůrazňovalo. Ale nápis není zeď ani ostnatý drát. A těch je tu teď spousta. Připadám si jako v ghettu! Tak dlouho bloudím až dostávám hlad. A čeho tady je také spoustu? Banánů! Takový banán rovnou z palmy je lepší než bůček. Když se konečně vymotám je čas na skutečný oběd. Restaurace o pár kilometrů dále. V recenzích píší, že tam nemají rádi cizince takže přicházím s jistou obavou. Úplně zbytečně. Pozdrav a jedna z mála naučených španělských vět prolamují ledy. Jaká věta? “No hablo español”. Nemluvím španělsky! Majitelka, výčepní, servírka a místní bavička v jedné osobě oceňuje snahu a vše je naprosto v pohodě. Pak už se domluvíme rukama. Objednávám si místní specialitu. Krokety z rybího a kuřecího masa.

Trochu jsem byl zklamaný, když mi přinesla pár “bobků” na listu salátu. Bylo to skvělé a překvapivě syté. Už chápu proč mají Kanáři zadky, že by se na nich dal promítat širokoúhlý film. Navíc když před sebou mají předkrm a pak ještě sladký dezert. Bych prasknul! Pomalu otáčím na bydlení. Jsem zvědavý, jak to dnes večer bude probíhat. Preventivně balím. Ráno chci brzy vypadnout na poslední trek po horách.

Vypadá to, že sestava “doma” se trochu obměnila a vypuklo obžérství. Trouba i venkovní gril jedou naplno. Zábava se stupňuje. Pozoruji ten ruch z temného rohu zahrady. Zlaté hory! Budou mi ty zatracené kopce chybět!!!

Den dvacátý

Vyrážím za tmy. S čelovkou! Sice nemusím, cíl je jasný a snad bez problémů. Ale chci si užít dne. Posledního dne někde v kopcích. Část trasy už znám a vzpomínám na nedávné. Jak jsem hledal bydlení na opuštěné parcele nad Tegueste, jak jsem bloudil na vyhlídce nad La Laguna… A jak to vše vždy dobře dopadlo. Při pohledu na pohoří Anaga ani nevěřím, že jsem to zvládl. Zasněžené Teide mi připomíná to, že jsem měl vlastně štěstí. Kde jsem spalje dneska sníh. Tam, kde jsem šel je ho možná až dvacet centimetrů. Sice jsem nahoru nedošel, ale dnes by to výš nešlo!

Vlastně jsem viděl i místa, která jsem ze svého plánu vypustil. Třeba Puerto de la Cruz. Tam mě zahnal déšť. Město Tejina. To jsem navštívil dnes a vyhlídka Las Guirreras. Tu jsem chtěl, ale nehodila se mi do itineráře. Dnes, hnutím osudu, jsem ji prošel celou. A že to byla krásná cesta. Kus divočiny kontrastující s velkoměstem. A čtvrť Barrio Nuevo mi naprosto učarovala. De facto hodně chudá část města. Malé domky a úzké uličky jejichž zahrady zdobí absurdní motivy. Třeba oltář kde Che Guevara sekunduje vedle Jana Pavla II., nebo trpaslíci nesoucí kříž… Takových úkazů je celá čtvrť plná. Baví mě to. Vzduchem se nese zvuk kytary a lidé jsou příjemní. Španělé obecně nemají rádi turisty, ale kluk s batohem v uválených kraťasech, tak trochu dost smrdící, pijící pivo z plechovky na špinavém obrubníku, není turista.

Do řeči se se mnou dává asi místní lehká žena. Metrák, ne víc. „Whfrm“…. Cože?! Opět vytahuji funkční větu „No hablo español”… Nemluvím španělsky. Párkrát znovu zopakuje ty zvuky a já pochopím. Mluví anglicky! Ptá se odkud jsem! Czechia… Sí, Čeko… Československo! Je dost hlasitá. Španělsky hlasitá! To už budíme pozornost celé ulice. Ptá se, „Ruso?”. Aha, Rusko… Nečekal jsem, že budu politiku řešit zrovna tady. Když dávám najevo, že Rusko opravdu ne, tak ta osoba spokojeně zakývá hlavou něco křikne na místní pobudy a ti souhlasně bručí. A Ženština si zhluboka přihne piva. Tyhle situace jsou skvělé! Neumíme stejnou řeč, ale rozumíme si! Dopíjím své pivo, pomalu odcházím a slyším jak se na křižovatce u zelinářství pořád řeší anglická výslovnost „Where are you from?”. Tohle mě prostě baví!

Den dvacátý první

Už žádné GR. Žádná “Grande Randonnée”. Kouzlo kluka s báglem je pryč! Dnes jsem vypraný, vyvoněný (tak trochu nesvůj), obyčejný turista s foťákem na krku. Chtěl jsem to, tak to mám! Loni jsem do Arrecife na Lanzarote dolezl v tak zbídačeném stavu, že jsem byl rád za krátkou cestu po promenádě, nákup a ledování kolena mraženou zeleninou při sledování španělského westernu v originále. Dnes si to vynahradím.

Ruch města, zaplivané uličky i ulice plné luxusu. Taky chodím na červenou, skáču autům do cesty a motám se v kolonách. Prostě jako místňák. Je mi fuk, kdo si co myslí, kdo na mě troubí a gestikuluje. Vždyť dnes to bude jediné vzrůšo. Nechat si španělsky vynadat a pak to pěkně od plic po česku vrátit! Tak kdo bude ten první šťastlivec?

Dojdu až na panelákové sídliště. Stejné králíkárny jako u nás, ale lidi vřelejší. A když jsem tady, tak oběd. Ostatně platí: jez tam, kde jedí místní, kupuj to co místní a chovej se jako místní. Oběd skvělý! Ryba. Porce obrovská. Jasně, že mě natáhli. Bistra mimo centrum neuvádějí ceny a ty jsou jiné pro místní a pro turisty, ale i tak jsem se najedl lépe a mnohem levněji než v centru nebo na promenádě. A se skvělou místní atmosférou.

Stařík bafá doutník, dělníci v montérkách se hlasitě baví a plácají se po zádech, ženské řvou na děcka. Velká pohoda. Ani noční město si nenechám ujít. Vánoční výzdobu, trhy… Což mi připomíná, že potřebuji nakoupit základní suvenýry. Špunt na víno, magnetku, podšálky a mapu. Je pozdě. Nemám vše, ale objevil jsem víno z Gran Canaria. Tam se úplně nechystám, tak poznám alespoň takto. Vánoční trhy už jsem prošel, přístav i lunapark též, a tak za příjemných osmnácti stupňů popíjím víno u kostela. Hezký den jsem si dnes naordinoval.

Den dvacátý druhý

Opouštím svůj pokoj s výhledem do zdi a balkónem v přízemí. Alespoň jsem nemusel potlačovat svůj strach z výšek. I když ten jsem v horách, obzvláště v parku Anaga, potlačoval víc než dost. Některé stezky byly spíše ferraty! Můj večerní let má jednu velkou výhodu. Tedy, ono těch výhod je víc, ale jedna je nyní podstatná. Mám na vše dost času. Takže žádné vstávání na budík, žádné dobíhání autobusů či plašení s taxíkem. Těch patnáct kilometrů na letiště si dojdu plážovým tempem a ještě něco uvidím. Třeba silvestrovský běh městem. Tedy, neviděl jsem běžce, ale ten humbuk a rachot kolem. Ulice plné lidí, sotva se protlačím. Televize, kamery, stánky… To bude asi velké, ale zas tolik času nemám.

Chci ještě jednou ochutnat místní kuchyni a příchod do San Cristóbal de La Laguna kolem poledního tomu přímo nahrává. Malinká hospůdka v takovém dost divném bloku. Takové sociální bydlení. Jo, to vypadá dostatečně autenticky. Stejně jako kuchař. Ověšený náhrdelníky tak, že skoro chodí v předklonu. A doutník… Jako Castro! Opět se potvrdila moje teorie o stravování někde v zapadlé čtvrti. Ono v tomhle případě nešlo o “stravování”. To byl kulinářský zážitek. Treska zapečená se sladkými bramborami a cibulí. V bříšku jako v pokojíčku. Normálně recenze na web nepíšu, ale tady jsem musel! Skvělé, personál fajn a ještě jsem nebyl ošizen. Klasický jídelní lístek a ceny stejné pro všechny. Stálo mě to polovinu toho co včera! Spokojen mířím k letišti. Poslední pohledy otáčím k horám, naposledy si říkám, jaké město je za jakým kopcem a kudy jsem chodil.

Letiště je letiště. Ty mám rád, na rozdíl od létání, ale tohle je malé a dost poklidné. Chybí mi tu ten klasický šrumec a zmatek. Možná to bude tím Silvestrem. Při bezpečnostní kontrole jsem nic nenechal náhodě. Chyb z příletu jsem se vyvaroval. Vše proběhlo naprosto hladce a já s klidem čekám na noční let do Barcelony.

Tak „Nos vemos en el nuevo año, amigos…Nashledanou v novém roce”.

Den dvacátý třetí

Vlastně už ne Tenerife, ale spíš Barcelona – Praha – Klatovy. Nějakým záhadným způsobem mám místo u okénka. To jsem původně vůbec nechtěl, ale je mi to vlastně fuk. Třeba uvidím i ty půlnoční ohňostroje. Letos budu mít půlnoc dvakrát, díky změně časového pásma. Chvilku pozoruji světla ostrova, pak zahlédnu ještě Gran Canarii, možná Lanzarote a v dálce Fuerteventuru. A pak sluchátka a film. O půlnoci, té podle SEČ, kapitán začne odpočítávat. Deset, devět, osm… Happy New Year! Potlesk a hned nás všechny klidní. Jdeme na přistání. Přesně na čas. V Barceloně přistáváme v 00:35 hod.

Kam se všichni hrnou? Tohle letadlo už dneska nikam nepoletí! Proč to všichni a vždycky dělají?! Rvou se do uličky, mačkají se, hrbí se pod přihrádkou s batohy. Jako… tady se fakt neozve chraplák z amplionu: „Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají!”. Když jsou všichni dostatečně omlácení, naštvaní a mají svou bagáž, pohodlně vystoupím i já. A pak rutina… Průzkum letiště. Kde jsou gaty, kde jsou záchody a informační cedule. Pak teprve přijde na řadu novoroční přípitek. Tedy jen s liškou venku na terase. Je teplo a uvnitř vedro. A hlavně musím chodit. Bolí mě koleno a sedět se nedá. Tak koukám na španělské nebe a trochu rozjímám a bilancuji. No jo, ten poslední a první den v roce to tak prostě je! Co se povedlo, co se nepovedlo a tak.

Vždycky jsem se domů netěšil – s vykřičníkem. Letos se těším – s otazníkem. Tak uvidím, jestli se všechny otazníky podaří v novém roce rozmotat. Každopádně, rok již minulý vůbec nebyl špatný. Naopak! Na všech cestách se dařilo a zraněné koleno vydrželo. Kupodivu! Ten zápřah na Tenerife byl vážně masakr. Nic náročnějšího jsem nikdy nešel. Vlastně téměř každý den byl náročnější než cokoliv jiného. Proč si to pořád dělám těžší a těžší?! Takže chodím, byť to přesně před rokem vůbec nevypadalo. Ortopedovi jsem dokázal, že jsem pošuk, ale to on ví. Hned v lednu se za ním musím zastavit. Bude mít radost z toho, že mi dal nohu do takového pořádku.

A v hlavě už splétám cestovatelské plány (nejen) na příští Vánoce. Pokud se tedy neobjeví důvod je trávit v Čechách, ale to už jsem říkal loni…

Jsem doma!

Letošní plán na Tenerife byl 399 kilometrů. Nakonec z toho bylo kilometrů 550 a 16577 metrů nahoru a podobná porce dolů. Navštívených bylo 40 měst, vesnic a samot. A také spoustu hor a sopek. To se prostě spočítat nedá. Spaní tam, kde je vlastně zakázáno i dýchat. Výstup téměř až na nejvyšší horu Španělska. Prošel jsem park Anaga, kam ani GR131 nevede. Pokud někdo říká, že GR131 může jít každý, tak ano, ale bude to náročné. A když říkám, že každá trasa kterou jsem šel je pro každého, tak tentokrát ne! Na sever ostrova musí být člověk dost zkušený a mít spoustu věcí u zádele. Včetně sebe!

Jestli bych to šel znovu? Ne! První polovinu kolem Teide a na jihu ano, ale sever už ne. Krásné to bylo, to ano. Hory úžasné, ale také nevyzpytatelné a náročné. Když zpětně procházím trasu tak zjišťuji, že kolikrát jsem za celý den šel sotva kilometr po rovině. Zbytek únavné stoupání a klesání. Jo, dát si okruh a druhý den ležet na pláži, to by asi bylo fajn, ale rvát to na sílu každý den bylo dost peklo. Ale peklo v nádherné krajině. Rozhodně nelituji!