Ostrov Lanzarote je známý pro své krásné pláže a drsnou sopečnou krajinu. Vyhlášený je zejména přírodní park Timanfaya, který je součástí pohoří Montañas del Fuego. Další zajímavostí je oblast Jameos del Agua s několika jeskyněmi vulkanického původu, kde žijí slepí krabi. Jedna z jeskyní je využívána jako koncertní síň, ve které vystupoval i Karel Gott. Bohužel, stezka GR 131 se těmto místům vyhýbá. Snad proto, že jsou turisticky velmi exponovaná a do parku Timanfaya je vstup pro pěší… jak to říct korektně… dost problematický. Oproti Fuerteventuře je to zde zaměřené spíše na automobilovou a autobusovou turistiku, což je patrné i z podstatně horšího značení pěších cest a také z jejich směřování více na zpevněné komunikace než pěší chodníčky. Stezka se také oproti Fuerteventuře poměrně striktně vyhýbá národním parkům, a tedy i možnosti obdivovat to nejhezčí z ostrova. Na nouzové přístřešky rovnou zapomenout.
Po vylodění v Playa Blanca, která je průvodci doporučována jako ideální místo pro odpočinek, jsem se ocitl v nekonečném proudu turistů. Žádný klid. Naopak. Rachot, křik, troubení taxíků a plná venkovní posezení nespočetných restaurací. Znáte to. Instagramová fotka versus realita. Prostě „ vánoční pohoda “. Ano, na ostrově jsem přistál 24. prosince. Nákup vody, vína a přes rušné město na stezku. Začátek nic moc. Stezka vedla městem, pak po jeho periferii s výhledem na ruiny a odpadky. Původní plán nocovat v kráteru Montaña Roja na opačné straně města jsem vzdal hned po přistání. Moc blízko centra dění. Úplně jsem si představil, jak tam večer míří davy sledovat západ slunce.
Zamířil jsem tudíž k městu Yaiza. To už se začalo ozývat namožené koleno. Cestou jsem zdálky a skrze objektiv fotoaparátu obdivoval barevné svahy Vieja Gabriela Montaña de dos Picos a Montaña Tremesana.
Tábor jsem vystavěl pod Montana del Medio. Štědrovečerní večeře byla delikátní. Instantní bramborová kaše, olivy, víno a výhledy na zapadajícím sluncem ozářené vrcholky sopek v parku Timayfaya.
Tam jsem měl v plánu se podívat při zpáteční cestě. I kdybych byl nucený jít pouze po silnici. Ráno jsem sestoupil do ztichlého města. Je první svátek vánoční a všude vládne klid. Jen pejskaři a ranní běžci. Za městem Uga se stezka stočila do malebných vinic.
Vinařství
Počátky vinařství na Kanárských ostrovech sahají do 15. století. Významný rozvoj vinařství na Lanzarote začal po velkých a také posledních sopečných erupcích mezi lety 1730 – 1736. Při nich byla část ostrova pokryta různě mocnou vrstvou sopečného popela. Traduje se, že když po erupcích začali zemědělci odstraňovat onu vrstvu zjistili, že popel má jedinečnou schopnost zadržovat vlhkost. Víno se začalo pěstovat v zahloubených kuželech průměru 6 metrů a hloubce až 3 metry. Sopečný popel akumuluje teplo, zadržuje vlhkost a omezuje růst plevelů.
A právě kombinace těchto faktorů, zejména naakumulované teplo, pomáhají hroznům dosahovat vyšší cukernatosti. Tam, kde není vrstva popela dostatečná, jsou vystavěné zídky z lávových kamenů, které plní obdobnou funkci a chrání révu před větrem. Dnes se na Lanzarote vyrábí vína červená, bílá, růžová i šumivá. Možná až překvapivě produkci dominuje bílé, nikoliv červené víno z odrůdy Malvasía Volcánico. Na export je určeno pouze 5 % produkce, proto neváhejte s ochutnávkou v některém z místních vinařství.
Chvíli jsem poseděl na náměstí Plaza León y Castillo ve městě San Bartolomé. Palmová alej, fontána, městské divadlo a všude klid. Ani se mi nechtělo vstávat z lavičky, ale nic naplat.
Příhodný plácek jsem našel uprostřed miniaturního vulkánu. Hygiena z čutory a se s skleničkou vína jsem si vychutnal západ slunce a ráno… a ráno se probudil s nepředstavitelnou bolestí kolene. Dlouho jsem zvažoval, zda má vůbec smysl jít dál. Zda si nedat den volna. Jenže… Jak já nemám rád povalování.
Navíc jsem byl dost blízko farmy, na které bylo dost živo. Nechtěl jsem komplikace, byť jak jsem psal v první části z Fuerteventury, místní trekaře tolerují, protože když zde nejsou oficiální kempy, tak „batůžkáři“ prostě někde spát musejí. Před polednem jsem se rozhodl vyrazit směr Teguise. Už tedy ne 30 kilometrů za den, ale trasy jsem zkrátil na 20 km. I tak jsem se do Teguise dostal dost pozdě. Také jsem pozdě vyrážel.
Teguise, hlavní město království
Město do roku 1847 bývalo hlavním městem ostrova a do dnešních dnů si zachovalo svůj historický ráz nenarušený moderními vlivy. V první polovině 15. století bylo Teguise dokonce hlavním městem Království Kanárských ostrovů. Za zmínku a prohlídku stojí zejména hrad Santa Bárbara na kopci za městem, kam jsem se se svým „odbouraným“ kolenem neodvážil. Ale zámek Spínola, kostel Nuestra Señora de Guadalupe a klášter svatého Františka jsem si alespoň zvenčí prohlédl.
V podvečer jsem ještě míjel poutní místo Ermita de las Nieves s vyhlídkou na západní pobřeží ostrova a vyhlášenou pláž Famara. Já měl bohužel smůlu. Byl již pozdní večer a šero a tma se snášela na krajinu. Ale pohled na vrcholky desítek sopek v mlžném oparu byl neobyčejným zážitkem. Úkryt ne před lidmi, ale před větrem, jsem našel za hradbou opuncií nedaleko „ hvězdárny “. To, že to byla vojenská základna jsem zjistil až doma. Ráno mě probudily hlasy. Naštěstí to nebyli „empíci“, ale rolníci. Mávnutí ruky a pár úsměvů na pozdrav a pakoval jsem se do údolí do města Haría. Bolest kolene jsem už ani nevnímal. Vlastně skrze tu bolest jsem nevnímal ani město Haría, ani následující Máguez. Byl jsem rád, že jsem se dostal pod sopku Monte Corona. Velmi působivý a krajině dominující vulkán, který by stál za shlédnutí.
Za nocležnu jsem si vybral opuštěné pole s hustou spletí zídek proti větru. Skvělé místo. Na Lanzarote rozhodně to nejlepší. Vyvěsil jsem stan, spacák, oblečení a nechal vše vyhřát odpoledním sluncem. Už nebylo kam spěchat. Můj cíl, konec GR 131 Lanzarote, byl na dohled a já měl dost času. Ráno jsem balil s velkým klidem a pohodou. Měl jsem celý den na pár kilometrů do města Órzola. Pohledem zpět jsem se rozloučil s vrcholky sopek a pomalu scházel k oceánu. Ono to ani rychleji nešlo. Na tu pekelnou bolest nic nezabírá, ale řekl jsem si, že na konec stezky dojdu, i kdybych se měl doplazit. Dalece jsem tedy od toho nebyl.
V cíli
Do přístavu jsem se dostal odpoledne. A stejně jako na konci cesty sv. Olafa v Norsku se nestalo nic. Žádné slavobrány, hadí ženy, klauni ani ohňostroje. Prostě nic. Pár znuděných místních, hyperaktivní hlídač parkoviště a zástupy turistů čekajících na loď plující na sousední ostrov La Graciosa.
V Norsku se nás jeden Čech ptal „ …a proč to děláte? Proč jdete z Osla do Trondheimu pěšky? Co z toho máte?“. Tady, na břehu oceánu jsem si na něj vzpomněl. Proč? Protože dokud jdu (jdeme) dotud žijeme. Mé původní plány ale byly nenávratně pryč. Myslel jsem si, že dojdu na konec, dám si vítězné pivo na molu, otočím se a půjdu po západním pobřeží zpět na jih. Projít se po útesech po Camino Risco Famara, obejít kráter Caldera Blanca a projít Parque Nacional de Timanfaya, možná na fotogenickou sopku Montaña Colorada, kterou mám vyfocenou jen zdáli.
Zdravotní komplikace mi to ale zkomplikovaly. Nebylo dost času abych se někam vypravil a na cestu po pěšinách přes útesy jsem se s podlamujícím se kolenem opravdu necítil. A tak jsem v Órzola zůstal i další den, který jsem strávil vysedáváním na pláži a plavčením v oceánu. I tak to byl hezký den. Další ráno jsem usedl na bus směřující do hlavního města Arrecife. Na hotel.
Pořádnou sprchu, přeprat pár nejnutnějších věcí a invalidní korzo po nábřeží.
Za poslední dekády město prošlo obměnou. Z nízkých budov jsou vysoké, turismus nabobtnal, ale promenáda Av. César Manrique s rybářskými loďkami si stále zachovává svůj půvab. Stejně tak pevnost Castillo de San Gabriel spojená s městem 300 dlouhým kamenným mostem. Za prohlídku stojí i Lagomar Museum, navržené významným rodákem Césarem Manriquem, ale na to už jsem neměl dostatek času. Jeho práci jsem měl možnost vidět v Órzole.
Ráno jsem vyrazil na letiště a s lahví vína čekal na přelet do Curychu, oslavit příchod nového roku.
Závěrem? Lanzarote mě jako pěšího turistu nadchlo méně než Fuerteventura. Jednak tím, že trasa GR 131 vede středem ostrova, vyhýbá se těm nejzajímavějším místům a celé to je zde až příliš nastavené na jiný druh turistů. Samozřejmě své udělala i fyzická indispozice, která se po návratu do Čech ukázala jako patelofemorální syndrom.
Dle Wiki : „ …postihuje většinou adolescenty, převážně dívky…Tak jsem si 3 týdny poležel a přemýšlel, ke kterému z 87 pohlaví bych se měl přihlásit. A také o tom, na který z Kanárských ostrovů se vydám o příštích Vánocích. Protože jak Fuerteventura byla hlavně o fyzickém výkonu, tak Lanzarote ve spojení s tím syndromem, co bolel jako… No, hodně… byla hlavně o vůli to nevzdat.
Tak jsem zvědavý, kam mě život a další ostrov posune a jakou výzvu připraví.
