Francie je krásná země, kde najdete úplně vše. Moře, hory, hluboké lesy, zelená údolí, nádherné zámky a staré hrady, krajinu různorodou a rozmanitou. Asi nejoblíbenějšími destinacemi jsou Azurové pobřeží a Provence, provoněné levandulí a proslavené mnohými filmy a knihami. Miluji Francii… Bretaň, Alsasko, Baskicko… Paříž jako takovou, Normandii… Ano, Normandii, která je tak čistá a prostá, tak blízká mojí šumavské duši. A co dělat v Normandii? Prostě jen žít. A poznávat.
Já jsem se rozhodla žít v Normandii celé dva měsíce, celé prázdniny. Za místo mého žití jsem si vybrala město Granville, přístav na pobřeží kanálu La Manche. V Granville žije asi 13 tisíc obyvatel. Je to staré kamenné korzárské město, město, které v novodobé historii bylo zakládajícím členem sdružení Douzelage. To jsem nevěděla, dokud jsem se nezačala zajímat o ubytování zde.
Co je to Douzelage?
Douzelage je sdružení zemí evropské unie, kde je zastoupení ne hlavních měst, ale měst nějak zajímavých, za účelem hlavně kulturní, ale i společenské a politické spolupráce, s velkým zaměřením hlavně na mladé lidi. Název Douzelage vychází z francouzských slov pro číslo 12 (douze), protože zakládajících členů bylo 12 a „jumelage“ (sdružování). V roce 1991 byla Dozelage založena a od roku 2004 Českou republiku zastupuje právě Sušice. Hezké, že?
Byť se může zdát Granville jako malé město, je tam co vidět a zažít.
Jak se tam dostat?
Nejlépe autem. Cesta je to dlouhá 1360 km. Odvážnější a jazykově vybavenější mohou dojet či doletět do Paříže a odtud se vydat vlakem do Granville. Pak je ještě jedna možnost – doletět do Londýna, z Londýna na ostrov Jersey a odtud do Granville cca 1 hodinu lodí. Asi to vyjde dráž, ale rozhodně to bude zajímavé. Mám to v plánu… A zpět z Granville tím vlakem. Pro mě je už i cesta cílem.
Co tam vidět?
Už v únoru jeden z nejstarších karnevalů v Evropě, který byl v roce 2016 zapsán do seznamu UNESCO. Letní sezóna začíná festivalem Sorties de Bain, který nabízí téměř 150 bezplatných vystoupení různých divadel, cirkusů, tanců, pantomimy, vyprávění, zpěvu… Zkrátka pouliční umění po celém městě. Při mé návštěvě, v roce 2019 zde vystupovali i čeští Bratři v tricku.
V Granville se 21.1.1905 narodil a dětství strávil jeden z největších módních návrhářů Christian Dior. V růžové vile jménem Les Rhumbs je jeho muzem a krom toho každoročně i jiná výstava vážící se k Diorovi a módě. Vila je na nádherném místě na skále nad mořem, obklopená udržovanou a veřejně přístupnou kouzelnou zahradou plnou květin, zvláště růží, které Diorova maminka s láskou pěstovala. I Dior miloval květiny a zahradničení a na dům svého dětství celý život vzpomínal.
Monako severu
Přístav Granville bývá také nazýván „Monakem severu“. Podobně jako malé knížectví u Středozemního moře je i staré město Granville namačkané na skalním výběžku s rozhledem na moře a dolní město leží na odvodněné půdě vyrvané moři. Ve starém městě najdete kostel Églis Notre-Dame, tiché kamenné domy, které si vystavěli dřívější korzáři, malá náměstí s kavárnami, ale třeba i trh s knihami. Kolem města jsou hradby a po hradbách se můžete procházet donekonečna a kochat se výhledem na moře, na v dáli se rýsující ostrovy Les iles Chausey.
Na výběžku Poite du Roc je maják Phare du cap Lihou a památník na boje 2. světové války, ano, jsme přece v Normandii.
Kousek níž směrem k přístavu je Muzeu kuriozit a akvárium. Přístav je veliký s čilým námořním ruchem, rybářské lodě den co den vyplouvají a vracejí se s bednami plných ryb. A vůkol je jedna rybí restaurace za druhou, takže rybka k obědu je zaručeně ta nejčerstvější.
A teď po nábřeží dojdete až ke casinu, ale tam raději večer, teď na pláž, je příliv. Když moře ustoupí, zůstane po něm naplněný bazén mořskou vodou. Moře tu ustupuje daleko.
Nikdy jsem neměla procházek po městě, kocháním se přístavním ruchem, sledováním racků a letců na barevných padácích dost. Přesto jsem se vypravila dál…Měla jsem s sebou totiž kolo!
Kam za hranice města?
…Do Abbaye de la Lucerne (15 km):
Je to jedno z nejstarších normanských premonstrátských opatství, které je jedinečným příkladem středověké architektury. O opatství pečuje sdružení, které neustále restauruje budovy a snaží se vzkřísit klášterní komunitu. V sezóně zde probíhá mnoho kulturních i církevních akcí. Mě uchvátil holubník, ale také sídlo opata zrcadlící se v hladině malebného rybníka. Celkově je to krásné místo, i když nejste věřící.
…Do Abbaye de Hambye (31 km):
Jedním z nejúplnějších středověkých klášterních souborů v Normandii je právě Abbaye de Hanbye. Zachovalé klášterní budovy byly během posledních padesáti let trpělivě restaurovány, ovšem také soukromou iniciativou. Monumentální zřícenina kostela vám vezme dech. Dlouho jsem seděla v zahradě s pohledem do kamenných zdí a cítila neskutečný klid.
…Do Coutances (32 km):
Biskupské město s katedrálou, je klenotem gotické architektury. Během druhé světové války bylo město velmi poškozeno smrtícím bombardováním, ale bylo zrekonstruováno tak citlivě, že si zachovalo i svoje kouzlo. Je to příjemné město na procházky, zvláště v jeho městském parku.
Nedaleko odtud se nachází Chateau de Gratot – hrad celý obklopený vodou. Býval by asi zcela zchátral a rozpadl se, pokud by v roce 1968 jedna dobrovolnická skupina nezahájila jeho rekonstrukci a obnovu. K této skupině se připojovali mladí lidé i z jiných zemí a na hradě pracovali. A tak je to dosud. I když jsou zbytky hradu krásně obnoveny, stále se zde pracuje. Ke hradu se váže i jedna pověst. Pána hradu, vracejícího se z lovu, přilákal ke kašně krásný ženský hlas. Byla to víla. Pán ji pojal za ženu. Mohli být spolu šťastni až do… Právě slovo „smrt“ nesměl pán vyslovit, jinak… No ano. Vyslovil, zkusil to… A jeho žena, víla, mu nadobro zmizela. Zůstal po ní jen otisk ruky na parapetu okna. Je tam stále…
…Na ostrovy Ile de Chausey.
Ostrůvků v souostroví je prý 356, to podle přílivu a odivu, jak se odkrývá pevnina. Největším ostrovem je Grand Ile a je také jediným obydleným ostrovem. Žije na něm asi 30 obyvatel, ale v sezóně ostrov navštíví až 200 tisíc lidí. Takže ostrov má i hotel, restauraci, pláže a obchod. Kromě turistiky je hlavní ekonomickou činností rybolov. Ostrovní žula se dříve těžila a vyvážela, například i na stavbu legendárního Mont Saint Michel.
Na ostrov se dostanete lodí z Granville 3x za týden, v sezóně denně.
…Do Carolles (11 km):
Cestou budete míjet přímořská městečka s dlouhými bílými plážemi jako je Saint_Pair- sur Mer nebo Jullouvile. Je to tu hezké a na plážích vám nabídnou mnoho sportovních aktivit, nudit se určitě nebudete.
V Carollels vystoupáte do „hor“ (z parkoviště je to kousek, já to na kole a pak pěšky měla trochu náročnější) na útesy k domečku La Cabane Vauban z břidlice a žuly, který býval úkrytem pro celní stráž až do počátku tohoto století. V okolí se našlo mnoho památek na staré římské osídlení, no jak by ne! Všechno jako na dlani, výhled do daleka, tady to bylo naprosto bezpečné místo. Já jsem tu cítila mocnost přírody, skal, moře a nebe. Roztáhnout ruce jako křídla a letět…
…Do Avranches (33 km):
Město Avranches se pyšní krásným výhledem z neméně krásné botanické zahrady přes záliv Mont Saint Michel na stejnojmenné opatství.
Zahrada byla v roce 1999 velmi poničena bouří, ale od roku 2006 je zase kvetoucím místem pro potěchu všem návštěvníkům. Byť bylo město (kolem 10 tisíc obyvatel) za války hodně poničeno, přesto v něm najdeme několik zachovalých kostelů, muzeí a romantické uličky s obchůdky s uměním. Je tu klid a umírněnost, žádný nával turistů. V Avranches se také nachází památník generála Pattona na počest bitvy o Normandii v srpnu 1944. Na připomínky války tady můžete narazit na každém kroku, zvláště dále na sever Normandie.
Mě překvapil kousek od Avranches hřbitov padlých Němců – Mont-de-Huisnes German war cemetery. Tiché místo je velmi působivé, zvláště, když si na náhrobcích (je zde na 12 000 pohřbených mužů, z toho několik žen a dětí) čtete data narození a úmrtí… Mnoho mladých lidí, skoro ještě dětí… A pak, když jsem zde našla českou vlajku s textem o usmíření, to mi vyhrkly slzy do očí. Už nikdy válku!
…Do Mont Saint Michel (64 km):
To už bylo trochu dále, takže jsem jela na výlet s přespáním ve vesnici Saint-Georges-de-Gréhaigne, odkud jsem to pak měla na Mont Saint Michel asi 7km. Popisovat tuto druhou nejnavštěvovanější francouzskou atrakci asi nemá cenu, informace jsou všude. Byla jsem zde už několikrát, pokaždé mě štvaly davy lidí, doslova tlačenice, kterou se člověk musel prodírat uličkami kolem krámků s miliony nevkusných suvenýrů (sem tam se našel i nějaký hezký), než se dostal na výhled na hradby, nebo až na vrchol k samotné katedrále. Teď jsem přijela už k večeru, poslední autobusy už odvážely lidi na parkoviště ke svým autům a já šla pěšky přes lávku k opatsví. Čím víc jsem se blížila, tím silněji na mě působilo kouzlo kamenné „hory“.
Chtíc nechtíc, tohle místo má svůj genius loci. Hlavní ulici jsem se vyhnula a vydala se rovnou na hradby, kochat se výhledem na ustupující moře a zapadající slunce. Se sklenkou růžového vína to po dlouhé cestě bylo prostě báječné. Ráno jsem si přivstala, opustila hotýlek a s východem slunce už jsem opět stála před branami. Městečko bylo prázdné, jen pár fotografů se snažilo zachytit paprsky vycházejícího slunce, bílá oblaka trhající se o špičku kláštera a hejna ptáků kroužící ve výškách. Tohle bylo to nejlepší. Tohle bylo to, co jsem chtěla. Mít Mont Saint Michel sama pro sebe.
S příjezdem prvních autobusů s turisty jsem vsedla na kolo a ujížděla zpět do Granville.
…Do Villedieu les Poéles:
Na kole to trvá necelé dvě hodiny po silnici, která se vlní z kopce do kopce. Městečko se rozkládá kolem řeky La Sienne. Od nepaměti se tady vyráběly měděné a mosazné pánve a mísy, a později i velké kostelní zvony. Slavní restauratéři mají nádobí z Villedieu a v katedrále Notre Dame v Paříži je od roku 2013 osm zvonů z Villedieu. Tak slavné je tohle 3 a půl tisícové městečko.
Ve Villedieu bylo také první francouzské velitelství maltézských rytířů a dodnes se zde, každé 4 roky, koná průvod – slavnost „Velkého obřadu“. Díky řádu se městečku vždy dobře dařilo a dokonce jako jedno z mála měst v regionu přežilo i druhou světovou válku bez velké úhony.
V roce 1944, když Němci utíkali z Villedieu, nechali zde ostřelovače, který zastřelil několik z prvních amerických vojáků, kteří vstoupili do Villedieu, než byli francouzskými obyvateli zneškodněni. Velitel americké armády se chystal z obavy o životy svých vojáků požádat o bombardování města, když k němu přistoupil starosta a řekl mu, že ve Villedieu nezůstali žádní Němci, a nabídl, že pojede přes Villedieu na předním sedadle amerického džípu. Villedieu tak bylo jedním z mála měst v regionu, které uniklo velkému zničení.
Já tady fotila jako divá. Fotky byly na Instagramu a zástupci z turistického centra mě požádali, zda by směli moje fotky použít do svých propagačních materiálů. Proč ne?
…Na zámek Chateau de Chantore (21 km):
Tady jde hlavně o překrásný park, protože v půvabném zámku z 18.století je hotel. Do parku se může, byť za poplatek. Nádherný krajinářský park o rozloze 19 hektarů založil lord z Chantore roku 1780 na kopci, aby mohl obdivovat Mont-Saint-Michel, který je z parku viditelný dodnes!
Romantická cesta parkem vede mezi exotickými a staletými stromy (sekvoje, ginkgo biloba, cypřiš lysý, tulipánovník, libanonský cedr…), podél anglické řeky, jezer a výjimečné soustavy 14 vodopádů, zahradních staveb, strašidelné kamenné věže, mezi keři hortenzií a bambusovým pralesem. Moštárny jsou stále v provozu a fríští (černí kočároví koně) cválají po zelených trávnících. Můžete se usadit na zelenou lavičku a kochat se výhledem přes rybník na zámek, nebo přejít po červeném můstku k dalšímu rybníčku… A když jste tu sami jako já, klidně se usadíte i na terasu zámku na bílou kovovou židličku a můžete se cítit jako princezna… nebo tak nějak
V roce 2019 ještě nebyla možná návštěva zámku, teď už to možné je, ale jen přes léto. Do toho bych šla!
…Na ostrov Jersey:
Jasně, na ostrov jedině lodí! Ani nepamatuji od kdy, ale vždycky jsem si přála vidět Jersey. Vždycky mě zajímala ta rozpolcenost – ostrov patřící Velké Británii, ale na dohled od francouzských břehů. Z Granville je to lodí asi hodina cesty. Jízdní řád není stabilní, časy odjezdů se mění podle výšky hladiny moře. Jízdenku je možné si koupit přes net, nebo v přístavišti v Granville. Ta moje stála v roce 2019 71 euro, samozřejmě, že zpáteční. Protože plujete do Británie, musíte mít pas a libry. Pas jsem potřebovala, libry nikoliv, protože všude, ale opravdu všude se dá platit kartou.
Ostrov sice patří Británii, ale je dependencí Britské koruny. Má tedy vlastní měnu, hymnu, vládu a guvernéra, který podléhá pouze britskému králi. Jersey je jedním z Normanských ostrovů. Byť je největší, je v podstatě velmi malý, má necelých 120 km čtverečních. Já jsem měla na návštěvu ostrova jen jeden den, tak jsem se musela rozhodnout, co, kam a kde. Taky jak.
Kolem ostrova jezdí autobus, kde se dá vystoupit a zase nastoupit, což by pro mě bylo asi dobré, ale bylo by to takové letem světem. Rozhodla jsem se proto pro návštěvu jednoho místa. Loď připlula do přístavu v hlavním městě St. Helier a já jsem vyrazila. Do vesnice Gorey na hrad Mont Orgueill Castle. Což bylo asi 7 kilometrů. Nádhera. Obrovitý středověký hrad plnil obrannou funkci pro celý ostrov. Když vystoupáte asi 200 schodů až do nejvýše položených věží, naskytne se vám nádherný pohled nejen na ostrov, ale až na francouzské pobřeží.
Zpět z Gorey jsem autobusem č.1 za 2 libry (kartou) jela do St. Helier. Prošla město, dala si chips and fisch a byla nadmíru spokojená. Stačilo. Francie je stejně lepší 
, nějak mi ti Angláni nesednou.
A příště se podíváme zase do jiného koutu téhle krásné země.
Kniha Dva měsíce Francouzkou
Kolikrát se musí člověk vzdát svých snů, protože právě teď něco musí – starat se o děti, dům, zahradu, psa… Musí, musí, musí… A roky utíkají a sny blednou. A když k tomu začne ještě v hlavě hlodat hlásek: Stejně bys to nedokázala! Neumíš jazyky! Jsi strašpytel! Až jednoho dne nemusíš nic, umlčíš ten hlas v hlavě a dáš prostor hlasu srdce. Řekneš si: Kdy, když ne teď? Sbalíš se a odjedeš splnit si svůj sen. Sen o životě ve Francii, byť jen na dva měsíce. Jen? Dva měsíce je dlouhá doba na žití, nakupování, vaření, pití vína, ježdění na kole, chození na výlety, učení se, poznávání nových míst a nových lidí i sebe sama, svých možností, schopností a limitů. Tahle kniha není jen o krásách francouzské Normandie, je to kniha o snech, láskách a odvaze. Tuhle knihu musíte číst, abyste uvěřili, že všechno je možné. V každém věku a v každé době.
VELKÝ ROZHOVOR S AUTORKOU
O knize píší:
O knize napsali:
Krásné fotky, milé komentáře a postřehy, láska k Francii, objevování a spousta inspirace. Tahle knížka s příchutěmi vyváženými jako ten nejlepší cabernet umí potěšit oko a úplně přenést člověka do kraje normandského. Pokud vás lákají nějaká dosud nepoznaná zákoutí za hranicemi naší země, ale stále váháte, tahle knížka vám ukáže, že vypravit se do neznáma, sama, bez znalosti jazyka, „jen“ s odhodláním, prostě a jednoduše jde.
PhDr. Michaela Peterková
www.psyx.cz
Na knížce se mi moc líbí osobní přístup k cestování a životu, který ukazuje, že není nic hezčího než se v jakémkoliv okamžiku rozhodnout žít tak, jak si opravdu přejeme. Baví mě odvaha a energie, s jakou se Gabreta pustila do svého dvouměsíčního francouzského dobrodružství, i touha využít naplno každý den – u moře, na kole, na trhu, pojídáním mušlí nebo popíjením vína při západu slunce. Není to snad to nejlepší, co můžeme dělat? Svěží knížka inspirovaná instagramovými příběhy nejenom naláká na výlet do Normandie (i z daleké Marseille!), ale svojí energií může také inspirovat spoustu lidí, kteří s plněním svých snů, ať už jakýchkoliv, doteď váhali!
Magdaléna Bujabéza Rejžková – spisovatelka
www.bujabeza.com
Velmi mne těší, že jsem dostal možnost vyjádřit se ke knize ženy, která si dokázala splnit svůj sen. Ženy, která našla odvahu změnit svůj životní styl a vydat se do neznáma. Jako cíl svého prázdninového dobrodružství si vybrala město Granville, které je díky sdružení Douzelage partnersky spojeno se Sušicí. Věřím, že paní Majerová bude inspirací a motivací všem čtenářům, kteří stále váhají, zda je pro změnu jejich života ta správná doba. Nikdy není pozdě plnit si své sny a žít život naplno.
Petr Mottl, starosta města Sušice
