5.7.2025
Ostrov Faial. Vstávání na budík, ale vyspáno je dostatečně. Nicméně, než jsem se vysoukal ze spacáku, měla Hanka zabaleno a dům mi spadl na hlavu… Liška je dnes nějaká aktivní. Rychle balím a vydáváme se na cestu. Na pláži v Porto Martins využíváme veřejných sprch a pod ledovou vodou proběhne rychlá, ale důkladná očista.
Pak snídaně na schodech. Na trajekt do Praia da Victoria je to kousek, hlavně trefit správné přístaviště. Za milé pomoci místních se povedlo. Ostatně místní jsou k nám vždy velmi vstřícní, rádi poradí a pomůžou. V přístavní restauraci výborně poobědváme, nalodíme se a teď nás čeká 7 hodin na trajektu. Dopisuji deníček, dokoukáme film, který jsme nestihli v letadle. Nakonec plavba utekla rychleji, než jsme čekali. Stále bylo co fotit a co pozorovat. Ostrov Terceira, Sao Jorge a jeho vysoké strmé útesy, vodopády řítící se z výšky do moře.
A to se už objevuje ostrov Pico se stejnojmennou horou vysokou 2351 metrů, což z ní činní nejvyšší bod Azor a Portugalska vůbec. Je obrovská a svahy vystupující přímo z vodní hladiny jsou úchvatné. Hypnotizující. Nelze z ní odpoutat zraky. K molu přirážíme pozdě večer. Sotva stihneme koupit konzervu k večeři a překvapivě české slané tyčinky a už za tmy se přesunout bydlet na vyhlídku nad městem. Během funění do prudkého kopce konstatujeme, že dnes z vaření nic nebude a ani na vyhlídku nedojdeme. Zvedá se vítr a chceme být někde alespoň trochu chráněni. S čelovkou vybíráme kousek rovinky mezi kravinci a stavíme stan. Studená večeře: zbytek sýru, okoralý chléb a české tyčinky z portugalské večerky!
6.7.2022
V noci opět prší a ráno sušíme, ale jsme odměněni úchvatným výhledem na Pico a přístavní město Horta. Batohy schováme na křoví a nalehko dojdeme na vyhlídku. Pak prozkoumat město. První zastávkou je molo vyzdobené obrázky. Dle tradice zde každá kotvící posádka zanechá obrázkovou upomínku a přístav je tak obrovská galerie pod širým nebem. Další místo, které je nezbytné v Hortě vidět a zažít, je Peters Sport Bar. Tradiční místo setkávání námořníků s více než stoletou tradicí.
Obvykle se doporučuje zde ochutnat azorský gin, ale ten neradi, tak volíme místní bílé víno a nasáváme atmosféru malého baru vyzdobeného vlaječkami, obrázky a vzkazy od posádek, co zde připíjeli na zdar svých plaveb.
Krátce se courneme městem a poobědváme v restauraci Atletico. Porce jsou vskutku obrovské. Hanky krevety vypadají skvěle, ale já mořské potvory nerad. Po výtečném obědě, na pár dní posledním, ještě jednou projdeme přístav, vypustíme „Tondu“ a zamíříme směr Ribeirinha, kde máme vyhlídnuté kempování. Opět to není oficiální kemp, ale zátoka s kaplí a pidipláží, nicméně jsou tam sprchy, záchody a celkem rovný plácek pro stany. Alespoň to tak vypadá podle Google. Skutečnost je ještě lepší. Ne, není tady stánek s buřty, ale místo je s výhledem na Pico. Nikde ani noha, jen tři opuštěné stany. Takže koupačka v oceánu, Chilli Con Carne ohřáté v ešusu a povečeřet za šumění vln… pod čerstvě vypranými trenclemi, fuseklemi a růžovými spoďáry. Romantika jako kráva… jako kráva azorská.
7.7.2022
Ukradli ostrov Pico!!!
Tam, kde se ještě včera tyčila majestátní hora není nic. Jen hustá mlha. Vaříme kávu, snídáme ovesnou kaši…brrrrr… a doufáme, že se počasí cestou na Caldeiru vylepší. Povedlo se! Celou cestu od moře po vrchol hřebenu slunce peče. Vedro, brutální vlhkost, pot se z nás valí. Během obědové pauzy začíná pršet…Pevně doufáme, že je to jen přeháňka a počasí se vybere. Mžení nás průběžně skrápí až do parku Cabouco, který je perfektně vybavený. Čisté záchody, pitná voda, kryté sezení. Doplňujeme tekutiny, myjeme nádobí od oběda a za jemného mžení nastupujeme na cca 5 kilometrové prudké stoupání na okraj sopky. Jemný deštík nás příjemně chladí do doby, než se k němu přidá mlha a prudký vítr. Počasí pod psa během mžiku. Serpentiny na vrchol se zdají být nekonečné. K našemu údivu se z přítmí vynořuje běžec, kývne na pozdrav a mizí v husté mlze.
Nevěřícně se na sebe díváme, zda se nám to nezdálo. Duch, přelud, cvok? Ať to bylo cokoliv, pokračujeme dál. Na vyhlídce, jen pár set metrů před plánovaným noclehem, potkáváme Jeep zážitkové agentury. Z tepla a pohodlí vozu uznale pokyvují a vztyčují palec nahoru. Fakt super. Nám je zima, prší za krk a nějaký fouňa si z nás ještě dělá legraci místo toho, aby nás svezl. Ještě, že bydlení pod střechou je nadohled… Ouha. Místo označené jako výchozí bod pro trail kolem kaldery je zamčené a přilehlý kempovací plac se proměnil v močál. To je tedy nadělení. Jiné příhodné místo tady není. Kontroloval jsem to v mapách snad stokrát. V hustém dešti to zkusíme na parkovišti u začátku vyhlídkového okruhu na kalderu. Nic! Tady to taky nepůjde. To jsme dost v zádeli.
Moc možností nemáme. Buď se vrátit zpět do parku Cabouco a zítra repete a nebo to zkusit na nejvyšším místě kaldery a zároveň ostrova, kde ve výšce 1045 metrů jsou nějaké budovy kolem vysílače. Tam by se snad našlo závětří, kde by se dal postavit stan. Vítr se mění ve vichřici, leje, není vidět na pět metrů, začíná to být fakt o hubu. Úzká, kluzká, blátivá pěšinka vede po prudkém srázu. Jedno uklouznutí a je vážně malér. Na vrcholku se vzdáváme myšlenek na nocování zde. Na obloze někde otevřel stavidla a vítr s námi lomcuje, sotva se držíme na nohou.
Rychlá kontrola mapy a volíme sestup do údolí, do městečka Capelo, kde by snad měl být i malý obchůdek s kavárnou. Otevřeno do půlnoci. Něco jako český grog by se fakt hodilo. Přicházíme těsně před 20. hodinou a paní prodavačka na nás jen štěkne, že už je hodinu zavřeno. Cože?!! Ukazuje nám ceduli na dveřích. Za covidu jen do 19:00 hod. Sakra! Trochu naděje v nás vzbuzuje dvojice místních, která rovněž touží po nákupech, ale babice je neoblomná a odmítá i je. Dnes to tedy bude opravdu jen o chlebu a vodě. V zadní části městského parku, hned za výběhem s daňky. V noci, jako obvykle, leje! Začínám mít pocit, že neděláme nic jiného než že sušíme, mokneme a sušíme.
8.7.2025
Po včerejším dobrodružství doufáme, že k snídani nebude kaše…Zkusíme štěstí v obchodě „U neoblomné babice“. A povedlo se. Dostáváme donut a silnou kávu. Je odpuštěno. Nakupujeme proviant na cestu k západnímu pobřeží ostrova, kde v roce 1957 došlo k erupci trvající 13 měsíců, po jejímž konci se ostrov zvětšil o desítky metrů.
Úchvatné místo s vysokými útesy, barevnými pruhy vyvržené strusky kontrastujícími s modří oceánu a zelení pokrývající protější, již dávno vyhaslou sopku. Nemůžeme se nabažit pohledem na novou zemi a sílu vulkánu. Procházíme starým majákem, který, jako jediná budova, zde zůstal po řádění živlů. Cestou k zátoce Varadouro ještě navštěvujeme expozici připomínající minulou slávu zdejšího rybářského přístavu a obecně zdejšího kraje, který se po onom roce 1957 vylidnil. Lidé se přestěhovali na jiné části ostrova, jiné ostrovy a velká část jich odešla do USA a Kanady. Dnes se někteří vracejí a na domech tak kromě portugalské vlajky často vlají i vlajky jejich nové domoviny.
Naším cílem je kemp, o kterém tedy máme dost pochybnosti. Špatné recenze a poslední, z doby před dvěma týdny, dokonce hovoří o tom, že je uzavřen. Preventivně tedy cestou vyhlížíme vhodné plácky na postavení našeho stanu. Na místě jsme mile překvapeni. V kempu je jediný stan, sprchy s teplou vodou a dokonce elektrické zásuvky u stanovacích míst. Rozhodně napíšeme kladnou recenzi. Tohle místo si ji zaslouží.
Zabydlíme se a při skleničce červeného plánujeme další putování po ostrově, na který odlétáme již pozítří. Na ostrov Flores.
9.7.2022
Nevyzpytatelné počasí už několikrát změnilo naše plány. Tudíž tomu dnes necháváme trochu volný průběh. Jdeme na levádu, přivaděč vody, který se vine hustým lesem, či spíše džunglí a pralesem. Počasí sice občas zahrozí dešťovou přeháňkou, ale nikdo z nás to nechce vzdát, navíc já pořád mám v hlavě myšlenku na zopakování výstupu na kaldeiru.
Cesta je úžasná. Bujný les nás obklopuje tichem, vzduch voní deštěm a zemí. Nebe je modré, poseté cáry lehkých bílých mraků. Počasí je však natolik vrtkavé, že během chvíle nás opět skrápí déšť. V milostivou chvíli vypouštím „Tondu“. Záběry zelení pokrytých sopek budou zase jiné, než to, co vidíme během putování. Avšak nepropustná mlha v kopcích hatí poslední zbytky nadějí na výstup.
10.7.2022
A je to tady zase. Vstávat, zabalit, uvařit kávu, umýt nádobí a opět na cestu. Dnes pohodová trasa s cílem letiště a kempovací místo za plotem ranveje. Je neděle a téměř se stoprocentní jistotou nenakoupíme. Z kempu vede jediná cesta asfaltová, z čehož nadšeni nejsme. Kompenzují to však výhledy a miliony hortenzií lemujících silnici. Výrobna sýrů O´Morro je kupodivu otevřená. Dva menší sýry se do narvaných báglů vejdou jen sotva, ale třetinu oběda máme vyřešenou. Vtipkujeme, že chybí jen bageta a víno. Naše letmo vyřčené přání bylo vyslyšeno a na náměstíčku v Castelo Branco je otevřené pekařství, kde mají ty vysněné bagety i dobré červené víno. Paráda!
Vybaveni odcházíme stolovat na útesy s výhledem na sopku Castelo Branco, oceán, horu Pico a sopky na západě. Takovéto okamžiky je třeba si uchovat. Přírodní ptačí rezervace je kupodivu bez lidí a my se tedy přes zákaz vstupu… jejda.. vydáváme na neznačenou, ale evidentně často využívanou stezku vedoucí na okraj kráteru, odkud jsou dechberoucí výhledy na Pico, které dnes nehalí jediný mráček. Opravdu vydařené počasí.
Smutně se dívám k vrcholku kaldery, nad níž jsou hektary modré oblohy. Hmmm…tak snad mi to vynahradí ostrov Corvo.
Kempovací místo žije diskotékou a stovkami lidí… No tak to asi nebude „to vono“. Rychle řešíme náhradní bydlení. Penzion asi tři minuty od letiště. Jo, pár euro to bude stát, ale bude se spát! Což by tady nešlo.
Domácí je fajn. Rovnou hlásí, že jeho angličtina je děsná, což kvituji, protože moje je úplně na stejné úrovni. A právě proto si dobře popovídáme. Kdyby tak tušil, co přijde. To by si možná dostudoval pár sprostých slov.
Vysypáváme obsah svých báglů na podlahu – vyprat prádlo, vyprat sebe, pověsit. Ne sebe, prádlo. My vymydlení jdeme na poslední večeři na ostrově Faial. Jelikož nemáme rezervaci, tak musíme čekat. Pragmatická Hanka objednává dvě dvojky vína, sedíme na chodníku a já řeším lodní lístky z Flores na Corvo. Přes mobil trochu ořech. Po hodině se podaří a to už liška svým přísným pohledem vyhnala z restaurace pár hostů, čímž se nám uvolnil stůl a jde se večeřet. Dlouho sedíme, jíme, vychutnáváme skvělé červené a povídáme do pozdních hodin. Na byt přicházíme o půlnoci. Budík a poprvé za dosavadní putování se jde do peřin a zítra odlet na Flores a následně lodí na ostrov Corvo.
