1.7.2022 Přílet na Azorské ostrovy
Včerejší den, noc a ráno nám splývají v jedno, což umocňuje a způsobuje trávení času v letadle a letištních halách. Usínám s hlavou na kavárenském stolku a slintám si na rukáv svého šťastného cestovatelského trička bez kterého do letadla nesednu!
Čas od času jdu protáhnout bolavé tělo korzováním po terminálu… 2:45, 3:37, 5:15…čas se vleče. Konečně! S velkým předstihem jdeme na odbavení, vláčející s sebou své modrožluté tašky Ikea, které nám slouží jako přepravní obal na batožinu. Super vychytávka, jen vypadáme jako utečenci z Ukrajiny a ve froně na check-in okamžitě vzbuzujeme pozornost ostrahy.
Vysvětlujeme obsah nevzhledných kokonů a odlifrují nás k samoobslužným odbavovacím kioskům. No, pokrok nezastavíš a Hanka kvituje portugalskou vyspělost. Tedy až do chvíle, kdy zjišťujeme, že 90% automatů je mimo provoz. Od obsluhy omrknu postup odbavení a s obdivným mručením přihlížejících odbavím svůj kokon v portugalštině. Jo, jsem za borce! Teď už jen dopravit batožinu na pás a někde poblíž posnídat dvojku bílého. Komplikace velikosti průseru přicházejí v momentě, kdy ta plechová odbavovací bedna odmítá přijmout Hanky zavazadlo a dokola opakuje blbou hlášku, že letenka je neplatná.
Jak tohle budeme vysvětlovat?! Že když se na ni přiletělo z Prahy sem do Lisabonu a cílová destinace je Ponta Delgada na Azorech, tak asi platá být musí. Sama obsluha si to asi uvědomuje a společně s námi začíná být dost nervózní. No, nedivím se… z mého výrazu je dost jasné, že zažaluji je, jejich děti, vnuky a vnuky jejich dětí… a navrch dostanou pár českých facek. Hele, jako já jsem lidumil a něžná duše, ale… třicet hodin jsem nespal, šéf mě vytáčel do poslední minuty, na Azory jsem cestoval přes Karlštejn a k snídani jsem měl bagetu v ceně svatebního dortu. Takže tak! Vypjatou situaci zachraňuje letištní manažer, který vystavuje náhradní letenku. Krveprolití jest zažehnáno. Tím pádem však není čas na dvojku vína před odletem a tak kupujeme celou lahev. Však ona se bude hodit…
2.7.2022
Snídaně na břehu oceánu, káva z ešusu a první túra s plnou polní. Jak jsme byli varováni, že na Azorech nemá smysl plánovat, protože tady plány nefungují, tak přesně to se stalo. Bus do Angry nejede, tudíž se vydáváme cestou asfaltovou pěšky a v Angře rovnou na oběd. Plni chuti a dojmů vyrážíme na prohlídku pevnosti a pokochat se výhledem na město. A taky provětrat droníka Toníka. Po krátké procházce v pevnosti otáčíme zrak do kopců, tušíc namáhavou cestu na nocoviště nad městem.
Kempovací místo je hororové. Dům za jehož okny je neumyté nádobí, dětské oblečení, batůžky, nikde ani noha a tmavý les protkaný cáry mlhy umocňuje děsivou atmosféru. Chvíli váháme, ale pak si řekneme, že jestli nás má někdo kuchnout, tak je jedno, jestli to bude tady nebo někde jinde. Ostatně mít na náhrobku stejné datum narození jako úmrtí je docela fajn. Alespoň se to funebrákovi nebude plést… Stavíme stan za neustálého mžení. Večeříme téměř za tmy a to už přicházejí ty nebohé „ztracené“ děti. Skautský oddíl. Žádnou pozornost nevzbuzujeme a jdeme poklidně spát.
3.7.2022
Vstáváme opět do azorského mrholení. Z přítmí hustých stromů k nám rázným krokem přichází postava a začínáme tušit malér. Kemp není oficiální a my jsme tady takříkajíc nadivoko. Chlápek se představuje jako skautský vedoucí a vesele se nás ptá, jak se nám kempovalo a informuje, že se tady bude střílet. Cožeee…?!!! Ne, klídek, jen děcka tady budou hrát paintball. Rychle snídáme, balíme a vyrážíme na cestu, abychom děckám nepřekáželi ve hře. Čekají nás zajímavá místa. Furnas (čmoudíky). Cestou snídáme pivo a kolu ve stánku u cesty.
Nedaleká sopečná činnost se projevuje sirným zápachem a sloupci horké páry vycházející z nitra kráteru porostlého hustou vegetací. Vysvitlo i slunko a otevřeli se nádherné výhledy. Další bod na trase, nejvyhlášenější atrakce ostrova Algar do Carvao – hrdlo do nitra sopky, byl plánován po asfaltce, ale k našemu údivu je zde zpřístupněná nová turistická stezka, která je sice delší, ale jsme ušetřeni plácání podrážkami o tvrdou cestu. Stezka je úžasná. Vede nejprve pastvinou, pak stoupá na skalky aby nás po příkrém svahu a schodišti zavedla do džungle vysokých kapradin, hustých keřů a květinových kopečků. Na jednom z blogů o Azorech byl použitý výraz „vlídná džungle“ a to sedí naprosto přesně. Vlídná džungle!
Po chodníčku z hrubých klád sestupujeme do údolí a to už jsme u jeskyně Algar do Carvao. Jsme tu první, ještě není otevřeno. Sundaváme bágly a dopřáváme našim ramenům trochu odpočinku. Začínají se scházet další zájemci o prohlídku. Zaslechneme češtinu… no, úplně překvapeni nejsme. Je to velká atrakce a Češi jsou všude. Jeden, druhý… šestý plus my dva. Ve dvacetičlenné skupině na prohlídku je drtivá Čechů. Tak to jsme tedy vskutku nečekali. Víc našinců než na prohlídce Karlštejna. Batožinu necháváme na recepci a dlouhým umělým tunelem vstupujeme do sopečného sopouchu.
Stěny porostlé kapradinami a pnoucími rostlinami, ze skal odpavává tolik vody, že to vypadá jako když prší. Opět se zadařilo a vysvitlo slunce. Jeho paprsky se derou do nitra hory a blyští se v kapičkách ulpívajících na schodišti.
Sestupujeme hlouběji tam, kam sluneční parsky neproniknou. Obrovský dóm se stěnami z barevné mozaiky sopečných hornin. Tudy se kdysi drala žhavá láva na povrch. Tady bylo peklo, žádný organismus by zde nepřežil a my se dnes zde procházíme, kocháme se a za krk nám padají kapky vody pronikající lávovým stropem. Je to děsivé, monumentální a úchvatné zároveň. Vycházíme na denní světlo, slunce nás oslňuje, ale příjemně hřeje. A je akorát tak čas na oběd. Odbočka na polňačku, po keřích rozvěsit vlhké oblečení a stan. Než poobědváme instantní těstoviny, slunce nám vše osuší. Turistickou stezkou Rocha de Chambre, přes Serra das Quatro/Ribeiras/Biscoitos míříme na severní pobřeží. Cesta džunglí je pohodová až do chvíle, kdy dostanu nápad na zkratku. Zarostlá stezka plná ostružiní zakusujícího se od lýtek končí na hraně příkrého srázu.
Opatrně se suneme dolů, bágly nás převažují, rozmočený svah ujíždí pod nohami a to bude ještě horší. Pohledem ze srázu vidíme, že navazující cestou se zjevně prohnal potok a stádo azorských krav. Bahniště!
Přeskakujeme po drnech a hledáme sušší místa pro přechod. Ocitáme se přímo před geotermální elektrárnou o které jsme z map neměli ani tušení. I taková místa objevíme při „zkratkách“. Další takové překvápko bylo hned za elektrárnou. Ohrada s býky, která byla přímo na stezce. Plot, ohrada a nasupený býci. Azořané jsou zjevně vtipálci. Takže přelézt přes zídku, seskočit do bahna, pokud to tedy bahno bylo, projít louží, další ohradou a jsme opět na trase. Cestou lávovou, posléze další cestou kravskou a závěrem cestou pralesní přicházíme, respektive dobíháme pár minut před zavíračkou do obchůdku v Biscoitos a pak hned bydlet.
Kemp je úplně prázdný. Vybíráme si místo vedle plácku se stolečky, což by za obsazeného kempu byla naprostá hloupost, protože Portugalci jsou nesmírně hluční, ale tohle tady a dnes nehrozí. Máme tak možnost kulturně stolovat, rozvěsit prádlo a to hned „při ruce“. Po náročném treku to bylo fajn. A ráno se bude prát, páč tady mají valchu.
4.7.2022
Dobré ráno páni mravenci, je vás plný stan. Kde se ty potvory vzaly? Jsou všude, lezou po stanu, v botách, po spacáku, z batohu si udělaly letní byt. Ještě že nekoušou.
Dnes naštěstí nikam úplně nespěcháme a tak budeme deratizovat. Před polednem, cestou na bus nacházíme pekařství. Velmi pozdní svačina je spojena s obědem. Podává se obrovský kus ovocného koláče a silná káva. Zasyceni a naslazeni sedáme na bus. Okružní linkou po západním pobřeží ostrova s přestupem v Angra de Heroismo a cílovou stanicí v Porto Judeu. Takový byl plán. Realita jej trochu poupravila hned v Angra, když jsme úplně netrefili zastávku a oba spoje do Portu Judeu frnkli přímo před nosem. Po slabé hodince se objevuje bus č. 7 – dobré znamení, přímá linka do Potro Judeu. Tam drobný nákup v obchůdku, kde mají úplně vše. Od ředidla po čerstvé ovoce a to vše v jedné polici.
Naším cílem je kemp, kde jsme začínali naše putování po ostrově Terceira. Ale obavy ze zítřejšího dobíhání trajektu na ostrov Faial nás nutí jít dál. Míjíme kemp, procházíme kolem majáku a džunglí v ptačí rezervaci. Na jihovýchodě ostrova docházíme k piknikovému místu u pláže. Sakra! Zákaz kempování!Asi by se nic nestalo kdybychom se tady utábořili, ale je to tady dost na ráně a komplikace, potažmo jakékoliv zdržení, fakt nepotřebujeme. Takže pokračujeme dál až na okraj městečka Porto Martins. Chvíli řešíme, na čím pozemku se nelegálně ubytujeme, zvažujeme možnosti a nakonec nacházíme ideální místo ukryté za banánovou plantáží. Ohříváme konzervu azorské polévky a za zvuků nočních ptáků a bučení krav usínáme.
Ráno nás čeká přesun na ostrov Faial.
