Benátky

Benátky, foto autor 2021

Vlezlé listopadové počasí, obchoďáky plné Santů, přitroublé reklamy na dokonalé hračky z Číny, regály plné dárkových sad čehokoliv… paštik, piva, šamponů, kondomů, šroubováků… Reklamy na půjčky výhodné tak, že na nich vlastně ještě vyděláte.

Neklamné znamení, že se blíží Vánoce a s nimi čas se zamyslet. Nad sebou, nad světem a hlavně nad tím, kam VYPADNOUT!!!

S geniálním nápadem přichází Ryanair. Zpáteční let Praha – Benátky za cenu pytlíku brambůrků, dvou lahví vína a jednoho antigenního testu na Covid. Víme, „chřipečka“ je už ohrané téma, ale v závěru roku 2021 to byl ještě hit a potrava pro média. Takže z kombinace levných letenek, covidové agónie a nekoukatelných moderních pohádek v telce vypadly Vánoce v Benátkách. A když Vánoce, tak co rovnou i Silvestr?! Alespoň budeme ušetřeni vymýšlení novoročních předsevzetí, která v lepším případě zapomeneme hned 1. ledna, v horším se na ně vybodneme v únoru…Jako každoročně.

Takže dohodnuto. S vědomím, že letos se nás tradiční adventní a předadventní starosti netýkají se věnujeme starostem zcela jiného rázu a žije se nám tak nějak lehčeji.

V poledne 22. prosince sedáme na vlak směr Praha hlavní nádraží. Tam na přímý bus na letiště… Ostatně, tahle kombinace dopravy na letiště je skvělá. Žádný kvalt a starosti, zda nebude dálnice ucpaná a kdo nás tam vůbec dopraví. Ano, trvá to déle, ale kde je napsáno, že déle je hůře.

V sámošce na letišti kupujeme obligátní vínečko a svačíme pak na oblíbené, strategicky umístěné lavičce. Tu jsme si vybrali už při cestě na Maltu a od té doby ji vyhledáváme pokaždé. Takže až příště někam poletíme, tak tam opět budeme vysedávat. Ale která to je, neprozradíme, aby se před ní nedělaly fronty. České starosti zůstávají v Čechách a naše letadlo po hodince letu přistává v Trevisu. Snadno nacházíme autobusový spoj a za chvilku vystupujeme u vlakového nádraží v Mestre. Odtud vlakem přes most Ponte della Libertà spojující Benátky s pevninou. Ponte della Libertà, most Svobody, je stavba sama o sobě zajímavá, byť z vlaku toho moc vidět není. Je tvořena dvojicí mostů. Železničním, vybudovaný v roce 1846 a známým jako Gran ponte della laguna veneta – Velký most benátské laguny a silničním, otevřeným v roce 1933 a původně pojmenovaným Ponte Littorio. Ke společnému pojmenování Most Svobody bylo přistoupeno po ukončení 2. světové války.

Benátky nás vítají skvělým počasím. Je sice prosinec, pozdní odpoledne, ale sluneční paprsky proplétající se mezi domy a osvětlující Canal Grande i tak hřejí, stejně jako ten pocit, že jsme v Benátkách, ve městě na laguně. Ve městě, které budeme celých deset dní poznávat a bydlet v jeho centru jen pár minut chůze od náměstí Sv. Marka.

Skromné ubytování v typické úzké benátské uličce s výhledem do protější zdi je skvělé. Těžké závěsy, masivní nábytek a v miniaturní kuchyni skládací židličky. Bydlíme a jdeme na první průzkum okolí, což spojujeme s nákupem. Jak jinak než italské víno, něco k snídani, kávu a čaj. Tady se žádná velká gastronomie konat nebude. Na to není ani prostor, ani čas.

Ráno vstáváme do slunečného a poměrně teplého dne, který přímo láká k toulkám městem. Náměstí sv. Marka nás překvapuje svojí prázdnotou a tak se usazujeme v kavárně s výhledem na zvonici a se sklenkou bílého, která stojí co na Moravě demižon, si užíváme až neuvěřitelného klidu. Dostatečně, tedy jestli to vůbec lze být někdy dostatečně pokocháni nádherou a impozantností náměstí se zvonicí se vydáváme na toulky uličkami. Za úplné tmy se ještě na náměstí vrátíme obdivovat nasvícenou budovu Baziliky svatého Marka. Oklikou, přes most Rialti, se vracíme bydlet.

Jestli včera bylo město vylidněné, tak dnes na Štědrý den, dostal pojem „vylidněné“ zcela nový význam. Před hojně navštěvovaným Dóžecím palácem se znuděně prochází ostraha, kontrola u vstupu zívá nudou a my se tak dostáváme téměř na soukromou prohlídku nádherných interiérů. V porovnání s davy lidí, které známe z fotek a z internetu je tady až nepatřičný klid a ticho. Celé město je ztichlé, opuštěné a tím hlasitěji k nám promlouvá. Hodiny trávíme dalším bezděčným touláním, které završujeme v potemnělé čtvrti Dogana s výhledem na baziliku San Gioirgio Maggiore na ostrově San Giorgio.

V zájmu zachování tradic bude i štědrovečerní večeře. Českého kapra nahrazuje losos a bramborový salát supluje italský, resp. pantelerský salát Pantesco, jehož přípravu jsme si osvojili na letním putování po Pantellerii. Na Boží hod jsou ulice téměř bez lidí. Město je tiché a tak se jen couráme, objevujeme i jiná zákoutí než ty v průvodcích a stále se nemůžeme nabažit malebností města na laguně.

Pokud patříte mezi obdivovatele muzeí, kostelů a jiných památek, tak v Benátkách si přijdete na své. A rozhodně využijete Citypass Venezia Unica. Ten se dá velmi jednoduše koupit na webu https://www.veneziaunica.it/en a nabízí několik možností, jak moc a jak intenzivně chcete město prozkoumat. My jsme sáhli po variantě zahrnující celé Benátky a umožňující tak volný vstup do Dóžecího paláce a dalších 11 městských muzeí, dále do 14 sborových kostelů a do paláce Querini Stampalia. To celé bratru za 47 euro.

Návštěvu památek jsme si nechávali na horší počasí, ale ono máme vlastně pořád přijatelně, takže plán neplán, jdeme do Přírodovědného muzea Museo di Storia Naturale Giancarlo Ligabue obdivovat zkameněliny a všemožné vycpaniny. To je trochu morbidní, ale jsou zde k vidění i moderní expozice. Karta Venezia Unica nabízí i možnost nákupu jízdenek na vodní autobusy Vaporetta. Místo drahých okružních plaveb jsme si tak zakoupili dvoudenní jízdné s tím, že se po Benátkách necháme povozit „městskou“. Ten, kdo nechce vyhazovat desítky euro, ale přesto si chce gondolu vyzkoušet jako my, využije traghetto, což je „gondolový“ přívoz za pouhá 2 eura. První naše dnešní zastávka je ostrov Giudecca. Krátkým lodním přesunem se dostáváme na ostrůvek San Giorgio, kde se nám podaří vystoupat na věž baziliky ze které máme Dóžecí palác a zvonici jako na dlani. Opačným směrem pak ostrůvky La Grazia, San Clemente a San Spirito. Dalším spojem se přeplavíme na ostrov Lido, který odděluje Benátky od Jaderského moře a je oblíbený pro své pláže a koupání v teplém mělkém moři. Proto tu jsme! Imaginární plavčík hlásí teplotu vzduchu 8°C, teplotu moře 12°C. Černoch nedaleko prodává šály… Sundaváme boty, vyhrnujeme kalhoty a smočíme nohy po lýtka. Ono to je vážně teplé… Ale do plavek tedy nejdu.

Dnes nám ještě platí lodní „lítačka“, tak vyrážíme na hřbitovní ostrov San Michele. Současnou podobu získal roku 1837, kdy byl zasypán kanál oddělující jej od původní hřbitovního ostrova San Cristoforo della Pace. Nejznámějším obyvatelem je rozhodně Igor Stravinskij, který je zde pochován i se svojí ženou. Po prohlídce pokračujeme na ostrov Murano, proslavený výrobou skla. Sklo a výrobky z něj jsou tady k dostání a k vidění na každém rohu. Tady už začíná být turistů více. Stejně, jako jsme jich ráno potkávali v Benátkách. Dárky rozbaleny, řízky snědeny a tak se asi přesouvají sem, oslavit příchod Nového roku. Máme i problém se dostat na další vaporreto směřující na ostrov Burano. Nevzdáme se. Trpělivě si vyčkáme v dlouhé frontě, abychom se dostali na krajkářský ostrov s typickými barevnými domečky.

Počasí nám úplně nepřeje. Je zataženo, chladno a vytuněné instagramové fotky dnes nebudou. Ale to není důležité. Podstatné je to, že tu jsme. Fasády hrají barvami, řeklo by se, že každý z majitelů si vybere svojí oblíbenou barvu a jde se malovat. Ale tak to není. Místní samospráva musí barvu odsouhlasit a údajně existuje seznam povolených odstínů.

Neplánovaně se podíváme i na nedaleký ostrov Torcello, který je považován za první ostrov který byl v Benátské laguně osídlen již v roce 452. Postupně se rozvíjel, více než 1000 let byl sídlem biskupa a býval mocnější a významnější než Benátky samotné. Změna přírodních podmínek a morová epidemie ve 14. století způsobila, že se ostrov vylidňoval, upadal a dnes zde žije pouhých 10 obyvatel. Kostel Santa Maria Assunta nás uchvátil svojí mozaikovou výzdobou a zdrželi jsme se tady až do zavíračky. Do Benátek jsme připluli opět za tmy. Cestou z nábřeží jsme si na Campo Santo Stefano, na venkovní zahrádce Terrazza Aperol skrze drkotající zuby vychutnali italský aperol s ledem.

Ráno, vyzbrojeni dobrou náladou a fotoaparátem vyrážíme zase jinými uličkami. Kostely, paláce, mosty a mostky… V Benátkách je před čtyři sta mostů a jen dva nemají zábradlí. Ponte del Chiodo (Hřebíkový most) ve čtvrti Cannaregio a Ponte del Diavolo (Ďáblův most) na ostrově Torcello. Oba se nám podařilo najít. Samozřejmě jsme museli navštívit Ponte di Rialto, Ponte dell´Accademia, Ponte degli Scalzi, nazývaný též Železniční most, který se, jak název nasvědčuje nachází u vlakového nádraží Santa Lucia. Fotogenický Ponte dei Sospiri (most Vzdechů) a vyhlášený Ponte delle Tette (most Ňader) na kterém prostitutky lákaly své zákazníky se zcela odhaleným poprsím. Opomenout nelze všemi proklínaný most Ponte della Constituzione slavnostně otevřený v roce 2008. Jeho prosklená podlaha za deště klouže a celkové uspořádání schodiště je dost nešťastné.

Lidí začíná přibývat a už jsou jich davy, předzvěst zítřejšího Silvestra je ve vzduchu. Počasí se dnes výrazněji pokazilo, hustá mlha sedla na benátská nábřeží a opřela se o střechy kostelů. Přesto vyrážíme do východních čtvrtí Castello a Sant’Elena. Zde je klidněji a nerušeně tak můžeme objevovat další malebná zákoutí.

V poslední den roku se ještě jednou vracíme do židovské části čtvrtě Cannaregio. Nechvátáme, letos už nic nedohoníme. Ochutnáváme cichetti. To jsou drobné pochutiny podobné našim chlebíčkům, které se zde nabízejí v mnoha variantách a všechny jsou výtečné. Máme čas a tak vysedáváme. Setmělým městem se vracíme domů trochu si odpočinout a večer, ze zvědavosti, nakoukneme na náměstí sv. Marka. Očekávali jsme davy chystající se na půlnoční oslavy, ale vládne zde klid, jen kolem nasvíceného stromečku na Piazzetta San Marco je rušněji. V průvodcích se píše, že pozorování půlnočního ohňostroje je lepší z Punta della Dogana , trojúhelníkového výběžku v Dorsoduro. S lahví bublinek se tedy přesouváme tam, i když hustá mlha nasvědčuje tomu, že z ohňostroje nebude nic. Blíží se půlnoc, odpočítáváme společně s dalšími návštěvníky… 10, 9, 8, 7… Špunt odstartoval z hrdla láhve. Máme nový rok 2022. Z ohňostroje nebylo nic, jen opodál slavící skupinka Němců zapaluje prskavku… Nejhezčí ohňostroj co jsme kdy v Benátkách viděli.

Nový rok nás vítá hustou mlhou. Ztichlým městem jdeme na ranní procházku ještě se jednou podívat do uliček, na nábřeží, na racky, na gondoly a zítra už balíme. Náš benátský byt opouštíme brzy neb chceme ještě navštívit Treviso. Vlakem se dostáváme do Mestre, busem do Trevisa a alespoň letmo projít jeho historické centrum. Káva a vínečko na Piazza dei Signori a v nedaleké restauraci pizza k obědu. Aspoň zvenčí obdivujeme zdejší katedrálu, kostel San Nicolo a Santa Lucia. I tady by se dalo strávit několik dní, ale to snad někdy příště. Ve wishlistu máme ještě něco, v čem Treviso hraje svoji roli. Tak uvidíme.

Pěšky se dostáváme na nedaleké letiště. Posedáváme, vstřebáváme dojmy a vyhlížíme naskakující minuty zpoždění letu. Po několika hodinách konečně nastupujeme, aby nás za další půlhodinku vyhnali z letadla a nasměrovali do hotelu. Let byl zrušen pro technickou závadu. To nám ten nový rok pěkně začíná… Odlétáme až dopoledne dalšího dne a v Praze jsme v poledne. Alespoň jsme si ušetřili noční cestu a do práce jsme tak šli pěkně odpočinutí, se zbytkem Limoncella, jenž mělo být dárkem, kolujícím v krevním řečišti.

Za zpožděný let byl samozřejmě nárok na odškodnění dle směrnice EU, takže nám na účtu přistálo 250 euro, které jsme použili na další cestu, která vedla do polského Krakova.

« z 2 »
Liščí obchod

Contact to us