Cesta číslo 3: Kolinec – Nemilkov

Publikováno: 23.2.2021

V půlce května je už pěkné, skoro letní počasí. Louky rozkvetly, teplý vzduch se tetelí a tu radost kazí jen bzučení much. Ty kdyby nebyly!  Dnes jedeme vlakem do Kolince a hned vyrážíme pěkně do kopce po žluté značce do Hor Matky Boží. Kolem nás jsou nádherně rozkvetlé louky a neméně nádherné výhledy do krajiny. Rozhlížíme se (Vidíš Svatobor? A dole Mokrosuky?…), plánujeme další výlety, a tak dojdeme do Hor Matky Boží. To není úplně běžný název vesnice. A mně v hlavě vytane na mysli: Odkud ho znám? Už vím: Říkali mi Leni, kniha od Zdeňky Bezděkové o holčičce, která byla v 2.světové válce zavlečena do Německa a která odtud pocházela. Jsem tu poprvé a shledávám, že je to pěkná vesnice s hezkým kostelem. Normálně bychom kostel nevynechali, ale byla zrovna mše, a tak jsme nechtěli rušit… V kopci nad vsí projdeme kolem všech 14 kapliček Křížové cesty. Jsou krásné, každé okénko si můžete otevřít a pokochat se obrázkem.  Pořád po žluté značce dojdeme až do Cihelny, kde odbočíme na značku červenou, a tak se dostaneme do Horního Staňkova. Pro mě jsou to úplně neznámá místa. Už ve vsi nás zaujme, jak se tady buduje – na návsi přístřešek pro turisty, nejen tak ledajaký, vypadá jako srub… Ale větší překvapení nás čeká o kousek dále. Zámeček. A opět ne ledajaký. Na zdech hlavy, postavy, příšery… Teprve po prozkoumání zjistíme, že zámeček, který patřil JUDr. Gustavu Martinu Schreinerovi, koupil v roce 1981 režisér a výtvarník Jan Švankmajer (spolu s manželkou) a vytvořil v něm surrealistickou uměleckou dílnu. Tak proto. Obejdeme zámeček ze všech stran, velmi se nám líbí. Jak by ne. Jen si vzpomeňte na některé Švankmajerovy filmy a tady to vypadá, jako byste se dostali přímo do obrazu.  Je teplo, hledáme stín, kde bychom mohli poobědvat. Nakonec najdeme hezké místo u kaple sv. Hildegardy. Nechal ji postavit tehdejší majitel panství JUDr. Schreiner po smrti své předčasně zemřelé dcery Hildy. Jenže po 2.sv.válce byli Schreinerovi vysídleni a kaple chátrala až z ní zbylo jen torzo zdí.  Ale díky Lesům ČR a místním obyvatelům byla vystavěna nově a v roce 2017 vysvěcena. Místní lidé se zapříčinili i o obnovu vnitřního zařízení, i o venkovní posezení ve stínu stromů. Je odtud krásný výhled do kraje, ticho a klid. Takže místo na odpočinek s obědem a lahví vína jako dělané. A pak už fofrem do Velhartic. Obejdeme kopec Borek a kocháme se výhledy na hrad. To je místo, které máme rádi. Stín lesa a skrz stromy monumentální pohledy na hrad odspodu. Ve Velharticích si dáme zaslouženou zmrzlinu, ale jinak žádné zdržování. Hrad si necháme na příště. Sále po červené značce (tady kousek po silnici) jdeme až na rozcestí Makov, kde kdysi bývala zaniklá vesnice. Odtud seběhneme po žluté značce až do Nemilkova na zastávku. Je vedro, hledáme stín a čekáme na vlak. Nachodili jsme 32 tisíc kroků, což je asi 23 kilometrů. Dobrý počin. To ještě netušíme, že výlety s počtem kilometrů kolem dvaceti budou za chvíli úplně normální. Ale dnes máme dost, bylo to hodně kopců. Takže až půjdete, vezměte si dost pití.  

Náročnost:


Cesta číslo 2: Hamry – Stará Lhota – Nýrsko

Publikováno: 11.2.2021

Je nádherné májové ráno 8. května. Je svátek a tak jako my se na výlet vydává asi půl plzeňského regionu.  Vlak do Železné Rudy  je plný k prasknutí. Cyklisté s koly jsou i v uličce mezi lidmi, nejen ve svém vyhrazeném prostoru. Průvodčí nemá šanci projít, nadlidským výkonem je pro nás i vystoupit na nádraží v Hamrech. Uffff 

Konečně jsme venku a vyrážíme po modré značce k rozcestníku, kde se napojíme na žlutou a jdeme do vesnice Hamry ke kostelu Panny Marie Bolestné.  Kostel byl postaven na místě kaple, která  stávala na pozemku Kollerova dvora, proto se kostelu i dnes říká Kollerův kostel. Ovšem jak už to tak v příhraničí bývá, kostel chátral a před pádem železné opony byl ruinou. Ale z peněz německých starousedlíků byl opraven a v roce 1993 znovu vysvěcen. Vede k němu Cesta Panny Marie Bolestné. Osm původních žulových kamenů bylo nově osázeno plastikami klatovského výtvarníka Gustava Fifky. Jsou nádherné. Tady nikde nikdo, jen sluncem ozářené zbytky hřbitova u kostela a velebné ticho šumavských hor…   

Kousek za vsí je Kámen doteku, jeden z kamenů sochařského projektu Královský hvozd, kdy se 7 českých a 5 německých obcí propojilo v jednu skulpturu, což má symbolizovat spojení krajiny a lidí. Pohladím kámen, já mám kameny ráda 😊 

Než odbočíme k nýrské přehradě, natrefíme na další zajímavost- zvonek štěstí. Zazvoň a splní se ti přání. To nejde nezazvonit, každý máme nějaká přání. Tajná a nevyslovitelná a přejeme si jejich splnění. Zvoníme!  

Začíná být pěkné vedro, příslib léta a krásných dní na výlety. Obědváme ve stínu lesa, máme napečeno, ani víno nechybí. Tentokrát od pana Čecha, což je dobrá volba! Je výtečné.  

Dnes jsme trochu limitovaní časem, protože vlak z Nýrska nám jede už v 17 hodin. Ale zvládáme vše, i s poobědovou siestou. Zanedlouho se dostaneme na hráz nýrské přehrady. Jsem tu poprvé. Přehrada byla postavena v létech 1965 až 1969. Říká se, že naše voda, voda z nýrské přehrady, je ta nejlepší. Rozhodně je to krásná a tichá vodní plocha v klínu šumavských lesů a to se rozhodně musí odrazit i na kvalitě vody. Doufám.  

Pokračujeme stále po žluté značce až do Nýrska na nádraží. V klidu vše stíháme. Je to pohodlná cesta.  

Cesta vlakem do Klatov je krátká, takže na čtení z knihy Tom Kečup a pes Vorčestr  ani nedošlo a já teď nevím, jak to  bylo s vystrašeným Kečupem dál 😊.  

Náročnost:


Cesta číslo 1: Běšiny – sv. Bartoloměj – Hejno – Klatovy

Publikováno: 30.1.2021

Je první máj 2020 a navzdory stálé hrozbě nemoci Covid-19 a povinnosti nosit roušky všude, v dopravních prostředcích zvláště, jedeme vláčkem do Běšin. Vyrážíme po žluté značce za rozhovoru o tom, co covid je a není, jestli jsme ho už neprodělali a jak se chránit a ani netušíme,  že tohle téma se nás bude držet ještě mnoho měsíců. Tehdy jsme věřili, že v létě  bude už po všem, odložíme roušky a budeme volně dýchat a svobodně cestovat. Sluníčko se pomalu klube mezi mraky, nad  Běšinami  už  ubíráme z oblečení. Začíná být dusno. Naším prvním cílem je zřícenina kostela svatého Bartoloměje, ale ještě před tím si  zajdeme  k  pomníčku ve tvaru umrlčího prkna, který vytvořil klatovský sochař Václav Fiala. Pomníček patří jednomu ze zakladatelů legendárního cyklistického závodu Author  Král Šumavy Frantovi Šraitovi. Zemřel tady při plánování závodu 13.4. 2013. Chceme zapálit svíčku, kterou máme nachystanou, ale nemáme sirky. Obrátím celý batoh, vysypu rukavice, čelovku, ubrus, talíře, hrnky, ubrousky, šitíčko…Hurá, sirky jsou na světě! Zapalujeme svíčku a v duchu přejeme: Nechť je ti cyklonebe dobré, Františku! Odtud už je to ke zřícenině kostela svatého Bartoloměje, který byl původně farním kostelem pro ves Podolí, kousek.  Je to krásné a hojně navštěvované místo  s půvabem, zvláště dnes, kdy vůkol rozkvétají pampelišky a vzduch voní romantikou. Pokračujeme po červené značce lesními cestami mezi zelenými loukami plnými pampelišek a ostře žlutými lány řepky. Je dusné teplo hrozící deštěm. Naštěstí obědváme v klidu na louce za trnkovými keři, na provizorním prostřeném stole ( máme ubrus, talíře, skleničky, víno… ) nechybí ani květina. Je první májový den,  to se prostě nedá jinak :-). Pak jdeme  stále po červené značce cestou s krásnými výhledy do krajiny až do Klatov. Pohodový a nenáročný výlet. Jo, a zmokli jsme, přece jenom :-).

Náročnost:

Liščí obchod

Contact to us